V závěrečné ukázce z knihy U Zlaté koruny se přeneseme do období po pádu rakouské monarchie. Ten znamenal nejen konec existence Moravského markrabství, ale i politické kariéry patrně nejslavnějšího z českých lékárníků.
Mladá a dravá buržoazie, která nastupovala na místa historických stavů, nesentimentálně smetla v revolučním kvasu nejen monarchistické přežitky, které brzdily další hospodářský růst, ale i historický a kulturní odkaz monarchie, státního zřízení, které nabízelo možnost propojení tradice a moderní ekonomiky velkého a svobodného trhu. Češi a Slováci, stejně jako další národy někdejšího mocnářství, se však rozhodli pro cestu národní samostatnosti.
A z tohoto pohledu je třeba se dívat i na poslední roky patrně nejslavnějšího z moravských lékárníků, který mnohokrát upřímně a s nadšením provolával slávu rakouskému císaři, ale při tom jako ryzí Čech (Sláv) a demokrat budoval základy nové doby, jejíž konstrukci viděl ve spojení monarchie a ústavy, zaručující nejen proklamovanou, ale reálnou, za pomoci demokratických institutů vymezenou a zaručenou míru autonomie a rovnoprávnou pozici všech národů v monarchii.
Pozdější známý režisér Elmar Klos, původem z Hradiště, zaznamenal epizodu právě z oněch přelomových dnů, příznačnou pro pochopení tehdejších událostí i jejich vlivu na osudy lidí, kteří, ač stavěli základy nové doby, na – řečeno v divadelním příměru – její slavnostní premiéru jim jejich nástupci a pokračovatelé dali již jen lístky k stání kamsi na bidýlko, pokud je vůbec vpustili dovnitř.
Klos v článku z doby krátce po srpnu 1968 popisuje událost, jíž byl sám jako chlapec svědkem, a vzpomíná na náladu rozvášněného davu, který před půl stoletím, v revolučních dnech podzimu 1918, strhával po Hradišti německé nápisy a symboly habsburské moci. Když dav dorazil na náměstí před Stanclovu lékárnu, navrhl kterýsi horkokrevný revolucionář strhnout také zlatou korunu na atice domu, prohlašuje ji za symbol minulého režimu.
Náhle se otevřely dveře a z lékárny vyběhl tehdy již starý lékárník Josef Stancl s loveckou puškou v ruce a „pisklavým hlasem“ křičel do davu: „Lidičky, vy jste se asi zbláznili, tato koruna přece není žádný rakouský symbol, ale historická ozdoba domu!“ Dav jej naštěstí uposlechl a dal se do pohybu k jiným cílům. Autor nakonec dodává, že Stancl byl pak některými neprávem považován za zarputilého „Rakušana“.
Kolik scházelo, aby zlatá koruna, ozdoba a symbol historické hradišťské lékárny, v níž se před necelým půlstoletím scházeli ti nejodvážnější z Čechů, skončila podobně jako historický Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který v říjnových dnech roku 1918 jako symbol Habsburků a katolicismu strhly rozvášněné davy Pražanů.
S jakými pocity asi lékárník vnímal toto vyřizování si účtů s „jeho dobou“, v níž on, ne ten dav, nosil kůži na trh, odvážně a odhodlaně, aby prospěl městu a Slovácku? Patrně nebyly vzdáleny pocitům malířky Zdenky Braunerové. Tehdy již stará dáma, kdysi přítelkyně Uprkova a občasný host u Stanclů, přijela v kočáře k troskám zmíněného sloupu nedlouho po jeho barbarské devastaci a položila k nim kytici růží s vizitkou, na jejíž druhé straně bylo jediné slovo: „Protestuji!“
Když se vracela ke kočáru, setkaly se její oči s očima Stanclovy dcery Olgy, žijící v Praze, kterou tehdy na Staroměstské náměstí přivedla zvědavost. A Olga porozuměla. Poznala, že v tom symbolickém gestu nešlo jen o protest proti devastaci historické památky, ale i o projevené vědomí, že s monarchií odchází i cosi z dosavadních jistot, že mravní řád, byť nebyl bez nedostatků, neboť jej naplňovali lidé, kteří mají své chyby a ne všichni jsou dobří, že tento mravní řád se otřásá a že nic už napříště nebude takové jako včera.
Přečtěte si také:
Knihu U Zlaté koruny pokřtili mezi léky
Nová publikace Jiřího Jilíka: U Zlaté koruny
