Turisty bývá často navštěvován nejen pro bizarní vrcholové skalisko, ale hlavně pro daleký rozhled k jihu a jihozápadu, jemuž napomohlo částečné odtěžení lesa v nedávných letech. V dáli vidíme šedavé překrývající se svahy, zdůrazňující hloubku zdejších lesů, zakončené vrcholy Modly a Buchlova. V minulosti prý bylo odtud možné při dobré viditelnosti zhlédnout značnou část Hané, Moravského Slovenska, údajně i vrchol Králického Sněžníku a v noci světla Vídně.

Centrální skalisko je pískovcový a slepencový útvar s výškou 8 metrů, zatímco jeho šířka se pohybuje kolem 5 metrů a délka až 20 metrů, a je viditelně dodatečně opracován.

Komínky. Ilustrační foto.

„Sopečná" kachna o Komínkách

Uveřejněno ve Slováckých novinách v lednu 1904

„Dle zprávy Slováckých novin pozorován již po nějaký čas pod vrchem Buncl na návrší zvaném Komínek vystupující dým mezi skalisky, což v obyvatelstvu blízké obce Jankovic u Velehradu budí jakýsi nepokoj a to tím více, poněvadž slyšeti také v zemi dunění. Ze zjevu tohoto se soudí totiž, že dávno vyhaslá sopka zahajuje opět činnost. O zjevu tom poslal nám pan dr. Alois Synovský z Hradiště následující zajímavou zprávu.

Chtěje sám na vlastní oči viděti, co na věci jest, vypravil jsem se na Komínky v neděli dne 10. ledna se svými přáteli p. drem M., vrch. kom. Ben., známým archeologem Ch. a geologem L. Cesta nás vedla na jih od Hradiště kolem posvátného Velehradu, odkud zabočili jsme na východ a po dvouhodinné jízdě stanuli jsme u vsi Modré, známé svými starožitnými nálezy. Zde dostalo se nám laskavého průvodu p. Funkeho, nadlesního p. bar. Poppera. Po další asi čtvrthodinové jízdě byli jsme u vrchu Buncl svého cíle.

Buncl je vrch asi 580 metrů vysoký, úplně homolovitý. S vrcholu táhnou se dolů paprskovitě zvláštní rýhy, mezi nimiž jsou slabě vyvýšené vruby; celek dělá dojem, jako by stružky a vruby povstaly buď deštěm nebo valením se jakési husté tekuté hmoty. Na vrcholu Bunclu je kotlovitá prohlubenina asi 3 metry hluboká, s okraji ostře vyznačenými. Po velkých deštích držívá se tam voda, která prý téměř nikdy nezamrzá. To má býti kráter sopky. Podobná prohlubenina jest na jihovýchodním svahu, ale mnohem širší a mělčí. Zajímavé jest složení půdy. Ačkoliv celé okolí náleží prahornímu útvaru oceánskému a malmu, přece zde zjistili triasovou žulu, aluviální vápenec a diluviální čedič. Také rostlinstvo chová význačné druhy pro půdu sopečnou; připomínám jen Lycoperdon bovista, Endophyllum euphorbiae, Polypodium vulgare, Taraxacum officinale.

Z obou prohlubenin pozorovati možno vystupování dýmu, který ob chvíli houstne a zase řidne; celý vrch je slabounce posypán drobounkým popelem. Položíme-li se na zemi, slyšíme tu krátké a zas delší, tu jasnější a opět temnější nárazy. Některé slyšeti docela zřetelně i stoje a zdá se chvilemi, jako by se země chvěla. Lid jmenuje z té příčiny vrch Buncl názvem Komínky a vypravuje o nich různé pověsti.

Byl prý kdysi na blízku hrad, v kterém sídlil mocný kouzelník. Ten měl překrásnou dceru, kterou mu povila krásná paní, již unesl jakémusi rytíři v Uhrách. Kouzelník na smrt nenáviděl mladého rytíře, majitele sousedního hradu, ale nemohl mu uškoditi, poněvadž ho chránila mocná víla. S pomocí této víly získal si tudíž dokonce i srdce krásné dcery kouzelníkovy a z vřelé lásky jejich vykvetla dvě poupátka – roztomilí hošíkové. Kouzelník, nechtěje hledět na svou pohanu a porážku, proklel hrad; země se otevřela a spolkla jej i s dcerou a milencem.

Jiná pověst vypráví, že na hoře Buncl byl bohatý ženský klášter. Jeptišky místo služby bohu oddávaly se všelikým světským radovánkám, hodům a veselí. Jednou prý k nim přišel starý, přísný poutník z Palestiny a napomínal je, aby zanechavše veselí, kály se a za pokání vykonaly všechny pouť ke svatému hrobu. Jeptišky ho však neuposlechly, ba se smíchem jej vypudily. Tu odešel bělovousý poutník na nejbližší kopec, vztáhnul ruce směrem ke klášteru a on v okamžení tom zmizel.