Seděl jsem s jedním známým hercem na kávě a bylo mi divné, že jakmile se k našemu stolu někdo přiblížil a že těch lidí bylo, zpozorněl a zalovil rukou v tašce. Vysvětlení přišlo asi za hodinu. „Já už nemůžu,“ přiznal se smutně. „Pokaždé si myslím, že jde za mnou a chce podpis a přitom nikoho nezajímám.“ Měl pravdu – každého zajímala toaleta, která byla za námi.

Kolegyně Andrejka Nakládalová se do nové inscenace Cikáni učí na popud režiséra Pitínského polsky. Zprávu si v novinách přečetl jeden z diváků a na ulici se jí zeptal, jestli je to pravda a jestli by mu něco polsky mohla říct. Kolegyně byla tak v šoku, že se jí pomotala všechna světová slovíčka a vzpomněla si jen na pátou třídu: „Nein, nein, auf viederswehen.“

Volali mi z Českého rozhlasu, ať přijedu do Brna do jednoho z pořadů povyprávět, co připravujeme ve Slováckém divadle. „Moc se na vás těšíme, pozorně sledujeme vaše webové stránky, všechno o vás víme,“ šveholil pán. Když jsem přijel a ohlásil se na vrátnici, přišel ke mně, zíral na mě a pak se zeptal, jestli jsem ten řidič, co přivezl pana Kubáníka. Byl to zvláštní pocit.

Kamarád mi vyprávěl, jak v bratislavském Národním divadle hráli nedávno novou slovenskou hru, na kterou se přišla podívat i stále krásná Magda Vášáryová. Původně o ní skoro nikdo nevěděl, ale během druhé poloviny hry byla na jevišti vzácná dramatická pauza a právě v tu chvíli se naklonila k manželovi a polohlasem zvolala: „Preboha, kedy toto skončí!“ Přeji všem plno velkých zážitků.

Josef Kubáník