Maminka kolegyně Jitky Joskové dceři v dobré vůli uklidila skříň. Jakmile to Jitka zjistila, rozzlobila se: „Měla jsem tam přesný systém, věděla jsem, kde co mám a teď se v tom nevyznám,“ zuřila. Všechno sledovala Jitčina sestra a velmi se smála. Když chtěla za půl hodiny ven na kafe, otevřela svoji skříň a měla to taky. Dodnes nenašla svetr.

Můj pětiletý synovec se kdovíkde naučil slovo „prcat“. Jakmile je z jeho úst zaslechli rodiče, zděsili se a jasně mu vysvětlili, že něco takového se říkat nesmí. Chlapec pochopil. Když byli týden poté v obchodě a švagr jej škádlil tak, že jej držel ve výšce a nechtěl jej pustit, řekl mu Kryštof klidně: „Tatínku,k pokud mě ihned nepustíš na zem, tak se tady každý dozví, že mám zákázáno říkat slovo prcat! I tak mohou děti vyzrát nad rodiči.

Hráli jsme ve Slováckém divadle muzikál Carmen, seděli jsme s kolegou Jirkou Hejcmanem v šatně a z odposlechu se ozval hlas inspicienta, který nás informuje, co se děje na jevišti. „Připraví se všichni na závěr inscenace, budeme končit, všichni na finále.“ S Jirkou jsme pokračovali v povídání a za chvíli jsme slyšeli, jak zní poslední tóny hry. „Proboha, tak bysme snad měli jít, ne? Vždyť je konec,“ vykřikl náhle Jirka. „Asi bys měl jít ty, Jiříku,“ odpověděl jsem. „Já v tom nehraju.“

Na ulici nás s Ondrou Brzobohatým potkala dvojice asi patnáctiletých slečen a požádala nás o fotku. „Vy asi budete chtít jen Ondru, co?“ zeptal jsem se, jelikož jsem věděl, že naše popularita je pořád ještě nesrovnatelná. „Nene, vy jste náš nejoblíbenější herec ze Slováckého divadla, vás tam chceme taky,“ volaly. Vyfotili jsme se tedy všichni a za týden jsem na internetu objevil rubriku: „Potkali jste někoho slavného? Pošlete nám s ním fotku.“ Když jsem ji otevřel, zjistil jsem, že je tam i náš snímek. Mělo to ale malou vadu. Ačkoliv jsem nejoblíbenější, byl jsem odříznut a zbyl tam jen Ondřej. Přeji všem veselý týden.

Josef Kubáník