Student musí projít výběrovým řízením, zahrnujícím rozhovor v daném jazyce, otázky na historii, kulturu, gender či skupiny obyvatelstva, s nimiž by chtěl spolupracovat. Po takovém procesu je pak třeba ještě několik nekonečných dní počkat na kýžený výsledek, totiž na rozhodnutí, že jsem přijata a můžu vyrazit, v mém případě do Gruzie a do Ázerbájdžánu a po zdárném ukončení mé dvanáctitýdenní mise se vrátit živá a zdravá domů na Slovácko.

V Gruzii, která je rozlohou jenom o trochu menší než Česká republika, budu trávit dva následující měsíce. Země je to malá, zato však velmi rozmanitá, štědrá, divoká a krásná. Naposledy o sobě „dala vědět", když vstoupila do války s Ruskem o autonomní území Jižní Osetie, což bylo v roce 2008. Na druhou stranu, Gruzínský národ je znám svou pohostinností vůči svým návštěvníkům. Věří, že přicházejí od Boha.

Ázerbájdžán. Země s téměř devadesáti pěti procentní vírou v Islám. Ani tuto oblast neminula smutná minulost. Boje s Arménií o Náhorní Karabach trvaly šest let a následky jsou patrné dodnes. Opuštěné, zdevastované domy nejdou přehlédnout, rozbité a neudržované silnice taktéž. Tato země si střeží své hranice přede všemi, kdo se do ní snaží dostat. Už dopředu tušíme, co nás bude na hranicích čekat. Dlouhé hodiny ve vlaku, jenž má uzamčené všechny východy a výslech s vojáky za zády…zřejmě se je na co těšit. I přesto věříme v pohostinnost a upřímnost místních lidí.

Moje náplň následujících tří měsíců je získat co nejvíce nových zkušeností z oblasti sociální a humanitární práce, zkusit pracovat v oboru, ale v jiné zemi a v jiném jazyce a dozvědět se, zdali se o sebe dokážeme postarat v takových zemích jako je Gruzie či Ázerbájdžán.

Jsem si jistá, že se mi bude stýskat. Nejsem holka z města, všechny své blízké mám na jednom místě, doma ve Vlčnově. Když jsem smutná, stačí dojet domů, popovídat si nebo se jen obejmout s přáteli, rodinou. Teď to nepůjde… Přes všechny obavy se moc těším, až se vydám vstříc novým poznáním, kultuře, práci a velkému neznámu. Jsem zvědavá, co všechno mi cesta přinese. Konec konců, o tom se budete moct dočíst každou středu v příloze Slováckého deníku, ve Slováckých novinách, kde budu svými reporty z pobytu v těchto zemích informovat.

Kateřině Pijáčkové je 21 let a bydlí ve Vlčnově.
Je absolventkou Arcibiskupského gymnázia Kroměříž. Nyní studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci, na Cyrilometodějské fakultě, Caritas-Vyšší odborná škola, obor mezinárodní sociální a humanitární práce.
Zabývá se organizováním táborů a volnočasových aktivit pro děti a mládež. Mezi její záliby patří zpěv, tanec a hra na flétnu.
Od roku 1996 je aktivní členkou folklórních souborů, v současnosti souboru Vlčnovjan. Od roku 2011 je také členkou UNESCO – ICCN pro zachování nehmotného dědictví a tradic.

Autor: Kateřina Pijáčková