Ale povedlo se a patří jim díky za odvahu. Dnes si proto můžete přečíst zpověď „sporťáka" TV Slovácko a vedoucího výrobní kontroly v Aircraft Industries Vojtěcha Johaníka.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství…

Ty první vzpomínky jsou na Bojkovice, kde jsem chodil do první třídy. Tam jsme pořádali s kluky z činžáků výpravy k říčce pod hrad Světlov, kde jsme chytali pstruhy do ruky. Rád si vzpomínám také na dětství prožité v rodných Bílovicích. Na chvíle s kamarády strávené na betonové střeše místní pálenice při hraní karet, šachů nebo při dobývání této pomyslné tvrze. Zapomenout nelze ani na tamní fotbalové souboje vesnických čtvrtí Chmelnice proti Tihelně či Dědině.

Jaký jsem byl žák?

Do školy jsem chodil s potěšením, hlavně proto, že jsem měl rád společnost. Více pozornosti než probírané látce jsem však věnoval svým spolužačkám. V Hradišti na průmyslovce, kde nám byl třídním nezapomenutelný profesor Riedl, jsme však byli jen samí kluci. Mé školní výsledky se ale příliš nezlepšily. Asi proto jsem byl vždy jen dobrý a vysvědčení před svými syny měl doma dobře uschované.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Měl jsem rád přírodopis, matematiku, tělocvik a slohové práce. Příliš jsem nemusel dějepis a ani hudebku. To bylo na základce. Na průmyslovce mne bavila čeština a taky technické kreslení. Je ale pravda, že když náš učitel, inženýr Ingr, začal zkoušet, tak jsem z něj měl takové bobky, že jsem nevěděl, ani jak se jmenuji. Takových kantorů by však mělo být v dnešní době na školách asi více, dnešní školáci z kantorů příliš respekt nemají.

Moje první láska?

Přiznám se, že na tu první si příliš nepamatuji. Jedno jméno, které mi ale utkvělo v paměti, je Jiřinka. To jsme bydleli ještě v Bojkovicích a já chodil do první třídy. Pak jsme se brzy odstěhovali a já ji už nikdy neviděl. Vzpomínám si ale dobře na třetí lásku, ona byla o rok starší, já ji miloval, a ona mě nechtěla.

Čím jsem chtěl být?

Chtěl jsem být veterinářem, protože můj taťka byl veterinář a já vyrůstal na vesnici, kde jsme měli spoustu domácích zvířat. Často, když měl taťka službu, jsem s ním vyjížděl k zvířecím marodům. Tu to byl porod krávy, tu zase nechtěla koza žrát, kocour se porval se sousedovým kocourem nebo králíci se začali nadouvat. V těch šedesátých letech měl jeden veterinář vždy službu pro celý okres, to bylo vždy rušno. Když jsme se však přestěhovali do Hradiště a já měl strojní průmyslovku téměř u baráku, bylo rozhodnuto.

RODINA

Jak jsem potkal svého životního partnera?

Tak na to první setkání si příliš nepamatuji, ale v manželství jsem prožil 30 let, což je pěkný kus života. Užíval jsem si hlavně rodičovství. Měli jsme dva kluky a ti byli zlatí. Zažili jsme spolu mnoho krásných chvil. Oba měli smysl pro humor a jsem rád, že jim to zůstalo. Když kluci, vyletěli z hnízda, tak jsem vyletěl i já. Našel jsem si novou životní partnerku Lenku, se kterou jsem se seznámil přes média. Jsem s ní již šest let a je to bezva. Jsem také rád, že její děti a moje děti oba bereme, jako by byly naše děti.

Děti, to jsou starosti i radosti…

Ano, říká se, že děti jsou starosti i radosti. Přiznám se, že já jsem si s nimi zažil hlavně radosti. Starosti jsme si příliš nepřipouštěli. Starší Viktor byl studentem vzorným a procházel školami bez zaváhání, až se z něj stal promovaný filozof a tělocvikář. Vojtíšek chodil do školy rád, ale na střední škole jsme se raději domluvili, že mně na konci školního roku nemusí ukazovat své vysvědčení (abychom se zbytečně vzájemně nestresovali). Stačilo, když mi řekl, že postoupil do dalšího ročníku. A tak uplynuly čtyři roky a já jsem viděl až maturitní vysvědčení. To měl ale pěkné. Letos doufám, že mu budu moci s radostí sponzorovat jeho popromoční oslavy na divadelní JAMU v Brně. Promoce Pavla od Lenky už máme za sebou. V červnu však bude promovat Lenka od Lenky.

Kdo je u nás pánem domu?

Tak u mne je to jasné. Přes týden jsem doma sám, a proto jsem výsostným pánem domu já. Jak řeknu, tak se i stane. O víkendech však za mnou přijíždí má drahá a mé vedoucí postavení je trochu otřeseno. Je však pravda, že mnohokráte se stane opět to, co řeknu já. Aby tomu ale tak bylo, musím občas využít mnohých taktických fíglů anebo si zajistit dostatek plusových bodů.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Vytočit se příliš často nenechám, ale přiznám se, že mi vadí lidé, které ovládá závist, faleš a neupřímnost. Vadí mi, že v dnešní době se lidé radují spíše z neštěstí druhých a nedokáží sdílet radost z úspěchu kohokoliv jiného. Právě proto mám rád děti, protože dětský smích a dětská radost jsou vždy upřímné.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Domácí práce nemiluji, ale nevadí mi. Život mě naučil je všechny zvládat s úsměvem. Zjistil jsem totiž, že je to celkem pohoda, když si například při žehlení pustím Růžovku, vypnu mozkovnu, žehlím a jen si tipuji, kdo se dnes v tom seriálu s kým zase vyspí. Z domácích prací moc nemusím jen vysávání, proto také u mne doma příliš koberců nenajdete…

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám…

Jdu si zahrát fotbal, vyrazím někam na kole anebo na tenis. Pokud je pěkně, tak vezmu udice a odcházím na ryby anebo hurá do lesů na houby. Když počasí nepřeje, tak pustím počítač, zahraji si šachy či se zapojím do scrabb- leové ligy. Dělal jsem hodně také kreslený humor, ale nyní si dávám přestávku a začnu až v důchodovém věku.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Zcela jistě je to řízek a bramborový salát. Jak často říkám, řízků není nikdy dost. Vzpomínám však také na maminčiny ovocné knedlíky s mákem. Miluji všechno sladké. Jelikož se ale můj tukový okrasný prstenec, jak se hezky říká břišním „svalům", začíná nenápadně zvětšovat, tak jsem vydal zákaz pečení všeho sladkého. Nikdo jej však neposlouchá a já se nedokážu bránit těm dobrotám.

Pivo lahvové, nebo točené?

Nejsem velký pivař, ale jsou chvíle, kdy si točené pivo rád vychutnám.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Tak určitě to bylo představení Jany Eyrové v olomouckém divadle Tramtárie. Možná to bylo i tím, že můj syn Vojtíšek v něm hrál roli Edwarda Rochestera. Bylo to moc pěkné a není divu, že mají stále vyprodáno. Nedávno mě však potěšilo i představení hokejistů Zlína a Plzně v rozhodujícím sedmém utkání o mistra ligy.

Můj vztah ke sportu…

Sport mě provází celý život. Dlouho jsem hrál fotbal za Bílovice, chvilku za Kostelany, za veterináře a také za hvězdnou hradišťskou Duklu. V současnosti chodím každý pátek hrávat s bývalými fotbalisty do haly. Náš celek se jmenuje již trochu nadčasově „Urnový háj". Jinak středeční večer mám vyhrazen pro tenis a pravidelně hraji pétanqueovou ligu v Buchlovicích. Rád mám také šachy, karty nebo scrabble. Sport mě však provází i pracovně, neboť o něm často píši nebo točím.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Sporťáka v TV Slovácko dělám proto, že mě to baví, a pro Slovácký deník píši postřehy již pět let ze stejného důvodu. Mimo to ale, což mnozí asi netuší, je mojí mateřskou základnou firma Aircraft Industries neboli LET Kunovice. Tam jsem zakořeněný nepřetržitě již více než 40 let. V současnosti mám na starost výrobní kontrolu a jsem rád, že mám bezva spolupracovníky.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen" obživou?

Práce pro média je pro mne vyloženě koníčkem a výroba letadel zase obživou. Několikrát se však v posledních letech stalo, že tomu bylo přesně naopak.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Když vidím kolem sebe usměvavé a spokojené lidi. To pravé pracovní štěstí jsem prožíval v novinách, které měly název Dobrý den, Slovácko. Měl jsem tu čest jim asi dva roky šéfredaktorovat.

Kdy mám chuť s tím seknout?

V televizi jsem to ještě nezažil. Občas mi jen při TV reportážích vadí, že některé organizace či jednotlivci místo aby s radostí uvítali svou možnost se mediálně zviditelnit, se tváří tak, že máme chuť raději se rychle sbalit a odejít. A v letecké továrně? Tak tam nervové buňky dostávají často zabrat, ale pak dorostou zase nové a jede se dál.

Čím bych chtěl být, kdybych se zasnil…

Někdy si říkám, že bych si přál být krásnou ženou, která by ale měla ty znalosti o chlapech, co mám nyní já. Pánové, já bych si vás pěkně vychutnal, nebo vlastně vychutnala. Vždyť je to tak snadné vás ovládat, když se ví, jak na to…

OSTATNÍ

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila…

Moje pětiletá vnučka Dorotka, to je takové malé milé rádio. Stále musí něco povídat. Když jsem ji jednou vyzvedl ze školky a procházeli jsme parkem, tak celou cestu měla spoustu dotazů. „Dědy, co je to za strom, proč má ten kos žlutý zobáček, kolik si myslíš, že za den tak spořádá žížal?" A tak postupně došlo i na dotaz: „Dědy, můj taťka Viktor, to je tvůj syn?" ptala se Dorotka. „Jo, jasně je, proč se ptáš?" „Jen tak. A dědy, ty máš jenom Viktora?" vyzvídala ještě. „Dorko, to víš, že ne. Můj syn je přece ještě Vojtíšek, tvůj strýc." „Jo, myslíš Vojtu, Viktorova, teda taťkova bratra?" překvapeně se ptala ona. „Noooo, to je můj druhý syn," odpověděl jsem já. „Aha, to jsem nevěděla," podivovala se Dorotka. Na chvíli se pak zamyslela a najednou s moudrostí svou vlastní pravila: „Dědy, musím ti ale říct, šikovné to máš hošíky."