Od které doby se traduje půlnoční? A proč vlastně mše o půlnoci?

Půlnoční mše, vigilie, je bohoslužba v předvečer náboženského svátku. Slovo pochází z latinského vigilia, bdění. V náboženském smyslu obsah slova tedy označuje zvyk připravovat se na určitý svátek bděním v noci s modlitbami. Pokud je v římskokatolické církvi sloužena slavnostní mše v předvečer svátku Narození Páně, Božího hodu vánočního, označujeme ji lidově jako půlnoční mši.

Vigilie jsou v křesťanské liturgii před velkými svátky doloženy už od 5. století, slavily se ve východní i západní církvi. Často byly spojeny s půstem. V našem prostředí patří k nejznámějším a nejoblíbenějším vigilie na Štědrý večer, v předvečer svátku Narození Páně. Těší se velké oblibě nejen u věřících, ale také u nevěřících, kteří v hojném počtu a ve vánočním rozpoložení přicházejí na půlnoční do kostelů. Proslulost půlnočních mší byla získána i díky známým vánočním koledám a především díky České mši vánoční Jakuba Jana Ryby, které se staly symbolem našich Vánoc.

Doba vánoční tak začíná v liturgickém kalendáři v předvečer slavnosti Narození Páně a připomíná, že Syn Boží se stal člověkem, abychom mohli mít účast na jeho božství. Jeho narození je počátkem našeho vykoupení. Večerní či noční mše svatá má sváteční vánoční ráz. Další mše o narození Páně jsou slouženy v noci, za svítání a ve dne. Liturgickou barvou je bílá.

V Římě bylo zvykem slavit Narození Páně 25. prosince už v první polovině 4. století. Odtud se tento svátek brzy rozšířil i na východ.
V neděli po Narození Páně se slaví svátek Svaté rodiny, zavedený v roce 1921. První leden je zasvěcen Matce Boží, Panně Marii. Tento nejstarší mariánský svátek se slavil v římské liturgii už v 8. století. Také v lidové tradici byl Den Božího narození pro celou obec velkým svátkem. V tento den se nesmělo pracovat, lidé se zdržovali doma a nikoho nenapadlo, aby šel k někomu besedovat.