Ale povedlo se a patří jim díky za odvahu. Dnes si proto můžete přečíst zpověď senátorky Hany Doupovcové. A příští týden se dozvíte, co na sebe prozradila etnografka Slováckého muzea Romana Habartová.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství…

Těch vzpomínek je moc na moje rodiče a babičky. Určitě to byly prázdniny strávené na koupališti v Kunovicích, chytání raků v Olšavě, prázdniny na Lopeníku, když se smělo na voňavé rozkvetlé louky nebo když jsme jezdili na Štěpána k babičce do Popovic. Babička měla pro každého nějaké překvapení a pod jejím stromkem našel každý dodatečný dárek. Tatínek byl z devíti dětí, a tak to vždycky byla pěkně velká sešlost a pěkná kupa dárků.

Jaká jsem byla žákyně?

Bezproblémová to si alespoň myslím já.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Nepřekonatelný odpor jsem neměla k ničemu. Chemie mě docela bavila, stejně jako dějepis nebo zeměpis, kreslení to mě moc nebralo.

Moje první láska?

Byla to láska na první pohled, ten kluk přišel a přeskočila jiskra… Mohu potvrdit, že láska na první pohled není pouze literárním pojmem! Bylo mi asi 15 let a bylo to přesně takové, jaké to má v tomto věku být.

Čím jsem chtěla být?

Imponoval mi bílý plášť a chtěla jsem být vědkyní. Ráda jsem četla verneovky, tak jsem chtěla něco objevovat, vynalézat.

RODINA

Jak jsem potkala svého životního partnera?

Na vysoké škole jsme jednou měli jít se spolužáky na ligový hokejový zápas Sparta Vítkovice. Vláďa mne měl vyzvednout na koleji, ale nějak se nám nepodařilo na hokej odejít. Už jsme spolu 32 let a dodnes si spolužáci pamatují naši osudovou absenci.

Děti, to jsou starosti i radosti…

Občas mě vyděsily cestovatelské sklony mého syna. Když mu bylo asi šest let, mluvil pod dojmem nějaké pohádky o cestě na sever. V Kunovském lese se nám pak pochlubil bunkrem postaveným vysoko v korunách stromů. Až v dospělosti mi řekl, že ty větve spojovali s kamarádem nepotřebnými klíči, které našel doma. Jak to drželo, nechápu, ale že nad ním drželi ochrannou ruku všichni svatí, to je jisté. Když jsem přivezla dceru z porodnice, tenkrát pětiletý syn se na ni podíval a pravil: „Doufám, že jsme všichni." Tak jsme to dodrželi. Dnes jsou obě děti již dospělé a máme už i vnučku.

Kdo je u nás pánem domu?

Střídáme to podle lichého a sudého týdne, ročních období, v době úplňků je uplatňováno právo veta. Občas se nám to poplete, pak při dvojvládí hledáme kompromis, ale přesto jsme po více než 30 letech nenalezli například shodu v tom, zda má být čočka s chlebem, nebo bez chleba.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Když si rozdělám doma práci, třeba věci k vaření, otočím se a manžel vše zase úhledně složí na své místo. Nestále po mně uklízí, také třeba malovátka v koupelně, papíry na pracovním stole…

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Docela ráda vařím, ale nesmí to být denně. Žehlení košilí mě moc nebere, k tomu si musím pustit nějakou svižnější muziku.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám…

Tak to je třeba zvýšit přísun kyslíku a na to je nejlépe vyrazit do lesa, do přírody, jít na houby, lelkovat někde na louce, vyběhnout do kopce, projet se na kole. A když na venkovní aktivity není počasí, přijde na řadu dobrá knížka nebo pěkný film.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Vybaví se mi nedělní oběd doma u rodičů: ze zahrádky čerstvé nové brambory se zelenou petrželkou nebo řízek a nové brambory s okurkovým salátem to byla pochoutka! Ale asi je to spojeno s tou atmosférou rodinného oběda . A také borůvkové knedlíky. Jezdím kvůli nim každý rok na Šumavu, ale nejen pro to.

Pivo lahvové, nebo točené?

Dobré točené je lepší, k jídlu jako katalyzátor pro zrychlení trávení.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Figarova svatba v Národním divadle s Richardem Krajčem a Miroslavem Donutilem. Už je to delší dobu, co jsem byla na výstavě impresionistů vidět ta slavná plátna na vlastní oči, to byl pro mne silný emotivní zážitek.

Můj vztah ke sportu…

Kladný. Jezdíme na kole, na lyžích , na běžkách (ale než se vypravím k Moravě na běžky, tak mi obvykle sníh roztaje). Manžel by mi určitě ujel. Ale za ta léta jsme se zesynchronizovali a společně trávený čas je příjemný. Organizovaný sport mne nebere. Co se týká sledování sportu, je takový přetlak sportovních událostí, že jsem sport v televizi pomalu přestala sledovat nebo se dívám jen velmi výjimečně. Více než deset let jsme měli s manželem takový rituál: ze Staré Tenice, kde jsme tehdy bydleli, jsme běželi ke splavu. Tam já pěšky a manžel za mnou na kole, zpátky jsme si to vyměnili. Už se ale krátí dech.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Jsem politička, asi jsem příliš zvědavá, vždy mě zajímaly veřejné záležitosti příčiny, následky důsledky. Vzpomínám, že jako dítě jsem pravidelně četla noviny. Ale třeba je to dědičné pradědeček byl 14 let starostou Derfle. Pracovala jsem 20 let ve zdravotnictví v oboru, který jsem vystudovala. Byla jsem chemikem, mikrobiologem, hygieničkou. Pak jsem byla místostarostkou a dnes jsem senátorkou. Čím jsem byla, tím jsem byla ráda. Měla jsem štěstí a vždy jsem dělala práci, která mě těšila.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen" obživou?

Koníčkem i obživou. Politika je práce, někdy docela těžká, složitá a hektická. Všem se člověk nezavděčí a udržet si potřebný nadhled není jednoduché. Slyšet od politika řeči o tom, že je mu jeho činnost koníčkem, zní možná hloupě, ale velká slova o službě a poslání, to mi nesedí.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Když se podaří prosadit zákony, které lidem život ulehčí, zlepší nebo alespoň nekomplikují. Anebo když se alespoň podaří zbrzdit či upravit ty, které většině lidí neprospívají. V komunální politice jsou výsledky tak nějak hmatatelnější. Práce v Senátu je během na dlouhé trati. Ale i zde platí, že čím víc energie k dosažení stanoveného cíle vynaložíte, tím více si případný úspěch užijete. Samozřejmě to při neúspěchu platí i obráceně.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Zatím mne to nenapadlo. Dynamičnost prostředí je velká v pondělí je to tak a ve středu jinak. Vadí mi nespravedlnost a podlost, když někdo využije bezmocnosti jednoho ve svůj prospěch .

Čím bych chtěla být, kdybych se zasnila…

Majitelkou továrny na výrobu levandulového oleje někde ve Středomoří. A ve volných chvílích bych počítala bílé kamínky na pláži.

OSTATNÍ

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila…

Pro vstup do budovy Senátu máme identifikační kartu, tak jako většina ji nosím v peněžence. Když jsem přejela peněženkou přes turniket a vstoupila, za mnou jdoucí paní vytáhla peněženku a ptala se: „Jak to děláte? Mně to s mojí peněženkou nějak nejde!"