Přiznává, že jí místní zpočátku příliš nevěřili, protože podobných projektů je několik, ale většina z nich rychle skončí. Vlčnovjanka si důvěru postupně získala a v Nepálu už strávila sedm měsíců a chystá se tam opět. Slováckému deníku prozradila, co ji v Nepálu okouzlilo, jaké problémy tam nejčastěji řeší i čeho se bála, když tam jela poprvé.
Proč jste si pro svou dobrovolnickou práci vybrala právě Nepál? Co vás na něm okouzlilo?
Nepál je nádherná země. V období monzunů je zahalený do tak zářivě zelené barvy, že se vám z té krásy doslova točí hlava. Najdete tam tisíce vodopádů, majestátné hory. Lidé jsou tam milí, pohodoví i přesto, že mají těžký život. Mám pocit, že se umějí smát víc než my. Nepál působí na všechny naše smysly.
Kdy jste zemi poprvé navštívila a kolikrát jste se tam dosud podívala?
Poprvé jsem Nepál navštívila v roce 2011, když jsme s kamarádkami cestovaly právě po Indii a Nepálu. Byla jsem tam třikrát, celkově na sedm měsíců a doufám, že budu mít možnost a chuť vracet se tam celý život.
Prozraďte, co je náplní vaší činnosti na místě?
Naše nezisková organizace Shantinepal na místě pomáhá jedné státní škole, která se nachází v podhůří Annapuren, nedaleko města Pokhary. Podporujeme celkově asi padesát dětí prostřednictvím adopce na dálku, kterým nakupujeme veškeré školní pomůcky vždy na jeden školní rok. Snažíme se také pomoct celé škole tam, kde je to nejvíce potřeba, vždy samozřejmě po diskuzi s místními a s učiteli, jelikož jejich vnímání světa může být zcela odlišné od našeho. Doposud jsme například opravili školní záchody, nakoupili slovníky, bílé tabule, zařídili místní školku, nakupujeme sportovní pomůcky. Učíme v hodinách angličtiny, výtvarné výchovy. S dětmi pořádáme dny plné her, bereme je na výlety. A vlastně cokoliv, co je odvede od jejich každodenní rutiny, jim udělá obrovskou radost. Vloni jsme také zavedli nový projekt: Kozy a slepice do nepálských rodin. Lidé si u nás mohou zakoupit certifikát, a my pak za dané peníze darujeme nepálské rodině kozu anebo slepičky.
Nepál je chudá země. Co je podle vašich zkušeností největší problém tohoto státu, s nímž jste se tam setkala?
Obrovským problémem je samozřejmě chudoba, nedostatečné povědomí o hygieně, nedostatek pracovních příležitostí. Nepálští muži v obrovských počtech odjíždí za prací do zemí Perského zálivu, opouštějí své rodiny a děti na dlouhé roky, často se už nikdy nevrátí. Ale to jsme jen na povrchu. V Nepálu je obrovská korupce, střídá se tam jedna vláda za druhou, maoisté Nepál někdy násilně uvrhnou klidně i do měsíční stávky.
Jak reagovali místní na vaši pomoc? Jací jsou Nepálci vlastně lidé?
Byli rádi, ale zpočátku moc nevěřili, že to myslíme vážně, a že se vrátíme. Takových „načatých" projektů, kdy turisté chtějí pomoci, je hodně. Bohužel pak přijedou domů, semelou je každodenní povinnosti, silné emoce a motivace se postupně vytratí a na Nepál zapomenou. Chápu to. A o to víc jsem ráda, že nám se to prozatím daří.
Na který zážitek z Nepálu nezapomenete?
Nejrůznějších i mírně adrenalinových zážitků je hodně. Ale nejsilnější je pro mě to, jaký máme vztah s dětmi a s místními. Už se známe čtyři roky a já vidím, jak děti rostou, jak se mění. Jak vesele nás vítají, když přijedeme. Jsou to takoví naši andělé strážní: nespustí nás z očí, chytnou nás za ruce, když je cesta do školy kluzká, vezmou nám tašky, když tam něco neseme, se vším se nám snaží pomoct, někdy i beze slov, protože v té angličtině přece jenom hodně pokulhávají. Vracím se tam v podstatě jako domů a to je krásný pocit, mít další takové místo na planetě.
Založila jste neziskovou organizaci SHANTINEPAL, co je jejím úkolem?
Cílem naší neziskové organizace je, mimo konkrétní realizace projektů, které děláme, dát asi místním dětem naději. Naději, že pokud budou šikovní, mají možnost jít dál studovat. A moc bychom si přáli, kdyby se třeba někdo z těch vystudovaných vrátil do své vesnice a založil si tam lékařskou praxi, nebo něco jiného, co by místním pomohlo.
Proč jste se stala vůbec dobrovolníkem?
Asi jsem to tak vnitřně vždycky cítila. Obdivuju ostatní organizace jako Lékaři bez hranic, Člověk v tísni, které pomáhají při přírodních katastrofách, v oblastech, kde se bojuje. V tomto ohledu je pomoc v Nepálu relativně nenáročná. A také si myslím, že se u nás v České republice máme tak dobře, že pomoct, jakkoliv, může opravdu téměř každý.
Popište čtenářům, jak vypadá váš běžný den v Nepálu?
Pokud jedeme do školy, vstáváme kolem šesté ráno. Posnídáme většinou čerstvé ovoce, jogurt a vyrazíme do školy, buď na kole anebo autobusem. Cesta trvá něco přes hodinu do vesnice, kde bydlí učitel angličtiny. Pak společně s ním a s dětmi, kteří se k nám připojí po cestě, jdeme do školy. Musíme přebrodit dvě řeky a pak jít ještě asi 30 minut do kopce. Škola začíná v deset a končí ve čtyři odpoledne. Pak zase dlouhá cesta domů. Většinou je takový den celkem náročný, takže po večeři jdeme rovnou na kutě. V Nepálu se celkem brzy stmívá (kolem šesté hodiny) a v 11 hodin večer platí v Pokhaře něco jako stanné právo. Všechny obchody a restaurace zavřou a v ulicích je v podstatě liduprázdno. Někdy nejde proud, takže je úplná tma a potkáte tak maximálně policajty.
Měla jste z něčeho strach, když jste tam jela poprvé?
Asi z toho, jak zvládnu tu chudobu. Není v silách jedince pomoct každému člověku na ulici. Co máme neziskovku, mám trošku lepší pocit, že pomáháme aspoň tou pomyslnou kapkou v moři, že je pomoc jakýmsi způsobem cílená a organizovaná. Když dáte dítěti na ulici peníze, většinou jemu samému moc nepomůžete.
Ochutnávala jste i místní jídla? Co Vám nejvíce chutnalo?
Nepálská kuchyně je rájem pro vegetariány. Vaří se především zeleninová jídla, někdy hodně pálivá a kořeněná. Tradičním jídlem je dál bhát neboli čočka s rýží, ke které se přidávají různé zeleninové směsi. Nepálci jej jedí každý den. Vyzkoušela jsem ho u mnoha místních rodin i ve spoustě restaurací a všude je jiný, všude je vynikající. Jeho výhodou je to, že si musíte toto výborné jídlo určitě minimálně jednou přidat (úsměv).
Související Večeře pro pětičlennou rodinu vyjde pod střechou světa na 20 korun
