Jako první v celé třiašedesátileté historii Slováckého divadla přivede na prkna uherskohradišťské scény slavnou Euripideovu Medeiu. „V Hradišti jsem se takové výzvy nebál,“ říká devětadvacetiletý režisér Jičí Honzírek.

Do Hradiště se vracíte po dvou letech. Těšil jste se? Na co nejvíc?

Těšil jsem se moc. Před dvěma lety jsem tu dělal Léto v Laponsku. Byla to vlastně moje první větší práce mimo školu, mimo JAMU. Měl jsem velká očekávání, byl jsem napnutý. Možná jsem si lepší vstup do divadelní praxe nemohl přát. Bylo a je mi tu moc dobře. Atmosféra v divadle a zázračný vztah mezi herci a slováckým publikem dělají z tohoto divadla naprostý unikát.

Naposledy jste pracoval v divadle v Mostě – dají se tamní a zdejší soubory nějak srovnat?

V obou souborech je dost kvalitních hereckých osobností. S některými jsem zkoušel či zkouším, jiné pouze vídal či vídám na jevišti. Napadlo mě třeba ty soubory promíchat a udělat představení v Mostě i v Hradišti z mixu herců. Myslím, že by to oběma stranám příjemně provětralo hlavy. Hradišťský soubor je ale ošemetné srovnávat s kýmkoli. Ta situace, která tu panuje, je neopakovatelná. Vztah publika a herců je tady neuvěřitelný.

Byla Medeia vaší volbou, nebo vám ji nabídla dramaturgie divadla?

Antické divadlo jsem navrhnul jako jeden z okruhů dramat, která bych rád dělal. A dramaturgyni Hance Hložkové se to zamlouvalo. Později šlo tedy o to, jaký to bude konkrétně titul. Medeia nakonec vyhrála, protože je v dnešní době velice aktuální. Sledujeme vlastně duševní reakci cizinky v civilizované společnosti. Reaguje na něco, co je pro nás Evropany banální, co je ovšem pro ni nejdůležitější. A rozpor hodnot mezi kulturami je téma současného věku.

Inscenování antických tragédií láká mnohé režiséry. Byl to i váš sen?

Nemůžu říct, že bych o Medeii dnem i nocí snil a nemohl bez ní žít. To ne, ale chtěl jsem ji zkoušet už na škole, určitě to byla jedna z favoritek. Antika zkrátka nabízí základní, archetypální vyprávění. Příběhy, které budou do konce světa stále stejné. S takovými příběhy se člověk v určité fázi života potřebuje popásat. A třeba ji budu dělat někdy později ještě jednou.

Nebál jste se takové výzvy?

Ne. V Hradišti ne.

Přistupujete ke každé inscenaci stejně, nebo je příprava odlišná?

Ke každému představení je příprava jiná. Každý kus, každá hra potřebuje svoje rituály, vždycky si kolem ní musím vyšlapat pěšinku. A zatím vyšlapávám pokaždé jinak. Učím se čekat, každá ta hra si totiž o sebe samu umí říct. Učím se tomu naslouchat.

Čím může Medeia podle vás oslovit současného diváka?

Medeia je cizinka, „barbarka“, říká se ve hře. Iason ji jako vojevůdce dovezl do civilizovaného světa, do našeho světa. A ona je někým cizím, z chudých, zaostalých poměrů. Přesto vypadá jako domestikovaná, po letech se už chová jako my, je Evropanka. A pak přijde krize, problém a ona jej řeší naprosto nestandardně. Nestandardně pro nás, standardně pro ni, protože každá kultura má jiné standardy. Střet kultur ve sjednocené Evropě, tím Medeia oslovuje současného diváka.

Mohou se diváci těšit na klasicky převyprávěný příběh, nebo Medeiu inscenujete jinak, moderněji?

Inscenace si drží svůj neopakovatelný odér, své motivace, své problémy a jejich řešení. Čas a prostor tkví ovšem v naší době, teď a tady, v Evropě roku 2008. Nevím, jestli se dá říct, že je to „moderní“. To slovo je divné. Já věřím, že je to jediný přístup, který umožňuje současnému divákovi prostoupit tím dramatem a skutečně jej pochopit, a každá doba hrála a hraje divadlo pro jejího současného diváka. Aby se to zpřístupnění podařilo, je potřeba umístit to do kontextů, v nichž se orientujeme. Jinak by některé činy této hry byly nepochopitelné, nepředstavitelné.

Jak jste si vybíral obsazení hlavních postav?

Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

S Irenou Vackovou a Kamilem Pulcem jste už pracoval na Létu v Laponsku. Je ta práce tentokrát v něčem jiná?

Autor Medeie propracoval své postavy hlouběji než autoři Léta v Laponsku. Dostal se k pudovosti, iracionálnímu jednání, do sfér, které se těžko přesně pojmenovávají a na divadle zkouší takovým tím běžným způsobem. U Léta v Laponsku jsme věděli a stavěli hru, u Medeii musíme víc čekat, nechat sami sebe padnout.