Dnes si proto můžete přečíst zpověď Antonína Macha, ředitele Klubu kultury v Uherském Hradišti. A příští týden se dozvíte, co na sebe prozradil bývalý senátor Josef Vaculík.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství…

Rád vzpomínám na tajemné ráno, když mne poprvé tatínek vzal s sebou ještě za tmy do lesa na houby. Ranní opar, mlha, divné zvuky, vůně vlhkého lesa prostě krása. Trochu jsem se bál a zároveň byl šťastný.

Jaký jsem byl žák?

Koumavý, zvídavý, pravdomluvný, neposedný i zlobivý normální kluk s docela slušným prospěchem.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Mezi ty oblíbené bych zařadil výtvarnou výchovu, tělocvik, přírodopis, dějepis, zeměpis. Na tu druhou stranu u mne patřila matematika a chemie.

Moje první láska?

Jó, holky, ty mě už od raného dětství nenechávaly chladným. Prvními milovanými láskami jsou Jana, Helenka, Dana, Marta, Soňa, Markéta, Lucka, Dáša, Vlaďka, Zdenka, Veronika, Míša, Iveta…

Čím jsem chtěl být?

Lovcem mamutů.

Antonín Mach v dětském věku.

Antonín Mach v dětství. FOTO: archiv rodiny

RODINA

Jak jsem potkal svého životního partnera?

Dříve jsem vedl kurzy malby pro dospělé na Domečku 166 v Mařaticích. Veronika tam současně připravovala mladé talenty ke zkouškám na uměleckou školu. Téma umění bylo na světě, a navíc se představila jako dcera sochaře Jiřího Vlacha. Juru jsem znal, ale vůbec netušil, že má tak hezkou dceru. Dodnes mu vyčítám, že ji zcela zbytečně dlouho přede mnou tajil.

Děti, to jsou starosti i radosti…

O co více je milujete, o to více se dostavuje starost, obava i strach.

Kdo je u nás pánem domu?

V poslední době mám pocit, že právě ty naše děti. Máme doma toto pořadí: Honzík, Terezka, ženuška Veronika, fenka Anička a já. S Aničkou si pořadí občas prohodíme.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Jakákoliv bezdůvodná nedochvilnost. Beru to jako zásah do mých osobních práv a jako hrubou manipulaci mého času.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Nevadí mi. Jsou dokonce i chvíle (těch ovšem není mnoho), kdy je vyhledávám a beru jako určitou formu relaxování a odpočinku.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám…

Tuto část života docela flákám. Na rozdíl od sousedovic Toníčka miluji toulání lesem v dešti, když jsem tam jen já a ten les. Nabíjím se na rybách díky nepopsatelnému chvění kolem vody. Uklidním se při pohledu do plamenů ohně, nejsem pyroman, jen medituji. Rád houbařím, chalupařím, vařím, štípu dříví a jsem drobným domácím kutilem. Mým velkým koníčkem je malování moje původní profese, kterou jsem vystudoval. Jsem vždy šťastný, když si mohu jen tak svobodně tvořit.

Mé nejoblíbenější jídlo?

Jednoznačně rajská omáčka s knedlíky a špalíčkem hovězího.

Pivo lahvové, nebo točené?

Divná to otázka. Neznám nikoho, kdo by preferoval pivo lahvové, když je možnost dát si točenou studenou orosenou jantarovou lahůdku.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Že se na Kajmanských ostrovech narodil 8. ledna 2013 svobodné matce člověk, který ve svých pouhých 27 letech pokoří všechny historické milníky kulturní evoluce a půjde zcela sám cestou postkulturního realismu. A to bude tedy něco!

Můj vztah ke sportu…

Už jako malý capart jsem byl velmi živé dítě sportem nadané, až posedlé. Tak nadané, že se mne rozhodla angažovat sportovní škola tehdy známá atletická „trojka". Řekli mi: „Chlapče, utíkej!" a já utíkal a utíkal jako Forest Gump. Pod vedením velmi slavného trenéra, dnešního starosty města Květoslava Tichavského, jsem to dokonce dotáhl až na první místo žákovské kategorie v prestižním Slováckém běhu. Na mou sportovní dráhu nadějného atleta velmi rád vzpomínám dodnes. Později se ze mne stal takový sportovní turista. Fotbálek, volejbal, softbal, lyže, kolo a v poslední době jsem objevil spoustu adrenalinu ve hře pétanque. Ještě nemohu opomenout tradiční vánoční utkání v pozemním hokeji s partou mařatických kamarádů. Tam hraji úlohu nekompromisního zakončovatele.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Kultura je pro mne svoboda. Být aktivní součástí kultury je jako namalovat obraz. Je to kreativita, tvorba a živý proces zároveň. Touha sdělení. Směs duševna a pozemských reálií, trápení a osvobození. Jen místo barvy a štětce používám jiných médií a výrazových prostředků.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen" obživou?

Když je to o tom obraze, tak určitě koníčkem. Ve chvíli, když zazní signál „z hrušky dolů", tak se z toho stává spíše ta obživa, byť byla koníčkem, radost.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Práce v kultuře není o jednotlivci. Jsem šťastný, když pracujeme jako tým a daří se nám společně realizovat významné projekty s úsměvem na rtech.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Občas se stane, že narazím na „malého důležitého Všeználka" s absencí pokory, empatie, sebereflexe, kterému navíc chybí elementární slušnost normálního člověka.

Čím bych chtěl být, kdybych se zasnil…

Majitelem chaty u jezera někde v Britské Kolumbii.

OSTATNÍ

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila…

Našemu malému Honzíkovi babička zavazovala botičky. V pozici na kolenou chtěla s nataženou rukou pomoci vstát. Slušně vychovaný Honzík jí žvatlavým hláskem opáčil: „Ale babi, ze země se přece nic nezvedá." Poté odešel středem se vztyčenou hlavou za svými důležitými povinnostmi.