„Narodil jsem se v Uherském Hradišti a už jako student žijící na privátě ve Šlerkově ulici v Kunovicích, pak s nějakou tou přestávkou jinde, a nakonec zpět v Kunovicích, abych se stal občanem tohoto krásného města. V něm jsem ženatý a mám dvě děti, čtyřletou dceru Stelinku a dvanáctiletého syna Šimona. Jsem invalidní důchodce,“ vypráví fotograf Radek Frýsa.
Od útlého mládí inklinoval k umění. Kreslil, vytvářel grafiky, hrál na bubny, organizoval a propagoval nejrůznější recesistické happeningy. „Stručně řečeno, pěkné věci se mi líbily již od dětství,“ říká Frýsa.
S fotoaparátem se skamarádil v sedmi letech. „Už ani nevím, jakou značkou fotoaparátu jsem na dovolené ve Vysokých Tatrách fotil naši rodinku na barevné diapozitivy, které jsme si pak doma promítali na zeď pokoje,“ vzpomíná kunovický fotograf a dodává, že patří ke generaci, která přičichla k barevným snímkům a k digitálním fotoaparátům.
Nový způsob komunikace se světem pomocí fotografie začal objevovat před šesti lety. „Intenzivněji jsem začal fotit v roce 2004 s příchodem Parkinsonovy choroby. Když jsem jí onemocněl, měl jsem zvláštní pocity v těle, které se těžko definují. Uzavřel jsem se komunikačně, protože se mi nedostávalo slov pro pocity, a začal jsem komunikovat fotografiemi. Jsem rád, že mi chuť fotit pěkné věci zůstala dodnes,“ vysvětluje Frýsa, který se letos rozhodl vytvořit charitativní kalendář Projektu pomoci parkinsonikům.
„Charitativní kalendář, který má jeden bonusový měsíc navíc, je na rok 2011. Rozměr kalendáře je 42×42 cm a zájemci si jej mohou zakoupit u mě v ateliéru nebo na dobírku,“ informuje Frýsa.
„Když mě Radek před časem navštívil, viděla jsem na něm, že není úplně v pořádku. Doporučila jsem mu knihu Miluj svůj život. A na jeho vystavených fotografiích je vidět, že ten svůj život miluje, že miluje každý jeho okamžik a zaznamenává je pro nás pro všechny prostřednictvím objektivu fotoaparátu,“ tvrdí místostarostka Kunovic Ivana Majíčková a jedním dechem dodává: „My všichni bychom si měli vážit svého života a milovat prožité chvíle v něm.“
„Nejraději fotím zajímavé lidi. Mám radost, když se mi podaří zachytit atmosféru, duchovno, myšlenku, světlo, náladu. Někdy se mi to daří, ale myslím, že za to nemohu vlastně já. Já to jenom mačkám. Nejsem přítel žehlení pleti modelek, protože model tímto zásahem přichází o charakterové vlastnosti,“ dodává kunovický fotograf.
Jeho výstava stojí rozhodně za zhlédnutí. Návštěvník na ní najde fotografie z cest po Indii, Kolumbii, Španělsku či Africe, fotky z Kunovic, z přírody i ateliérů, ale i abstraktní zátiší a makrosvěty.
