Naopak ji chtějí připomenout i dalším generacím. Proto se pustili do úpravy místa, kde dřív vesnice ležela. Přidat ruku k jejich dílu může každý.
„Chodím tam ráda na procházky, místo mi připadá magické. Před časem mě a bývalého spolužáka pana Kuřinu napadlo, že bychom mohli místo, kde kdysi obec ležela, trochu zkulturnit. Přerostlé dřeviny jsme ořezali a plochu trochu vyčistili," přiblížila prvotní myšlenku Anna Křiváková, která časem přišla s nápadem území bývalé obce Smíchov úplně vyčistit a lidem připomenout její historii.
„První zmínka o zaniklé obci Smíchov se datuje k roku 1361, kdy tudy vedla takzvaná brodská meza. Podle pověsti přepadali Smíchovští obchodní vozy a loupili. Jednou přepadli vojenské vozy, které vezly císařské peníze do Vídně. Jako odvetu císařské vojsko obec obklíčilo a vypálilo ji. Obyvatele vyvraždilo. Zachránilo se jen několik místních," napsal před lety obecní kronikář František Vyskočil.
Právě tuto historii má připomínat nová informační tabule. Umístí ji tam, kde Smíchov ležel. Podle Vyskočila měl nejblíže k Blatnici, od které byl vzdálený přibližně jeden a půl kilometru. Jak uvádí historické prameny Blatnice, Blatničky a Ostrožské Lhoty, bylo to v místech, kterým se dnes v Blatnici říká „U Studní". V Hluku udávají polohu Smíchova od Hluku směrem k Antonínku. „V naší kronice se píše, že konkrétně na plochém kopečku jihozápadně od Hluku vlevo od chodníku, po němž chodívala kdysi procesí z Hluku ke sv. Antonínku," doplnila kronikářka Hluku Marie Plačková.
O zajištění informací návštěvníkům se postará blatnická radnice. „Informační tabuli vytvoříme sami, zalaminujeme ji a nejspíš v den úklidu upevníme na stojan. Snad odolá počasí a zájmu vandalů," řekl blatnický starosta Vladimír Hanák.
Na to, jak k zániku obce došlo, se názory různí. Podle Martina Dufky z Archeologického muzea v Ostrožské Lhotě byl Smíchov nepřetržitě osídlený od doby lovců mamutů, tedy od období před čtyřiceti tisíci lety, až do šestnáctého století, kdy došlo k vypálení obce.
„Z našich poznatků ale vyplývá, že obec lehla popelem po nájezdu Turků, kteří dobývali Vídeň. Usuzujeme tak podle nálezu tureckých střel a mincí," vysvětlil Dufka. Muzeum v Ostrožské Lhotě přináší ukázky celé řady nálezů z okolí Blatnice. „Tím nejunikátnějším je keltská hlavička. V Evropě je jich jen pár. Předpokládáme, že jde o vzácnou ataši, tedy ozdobu z kotle," vyjmenoval Dufka.
Místo, kde se v minulosti nejspíš Smíchov nacházel, je nyní plné náletových dřevin a křoví. Místní jej chtějí uklidit a vyčistit při brigádě. Uskuteční se v sobotu 23. března od osmi hodin. „Pomoc nám již přislíbili hasiči i ženy ze zdejšího sboru, ve kterém jsem vedoucí. Uvidíme ještě, kdo se přidá, pomoci může kdokoliv. Po brigádě chystáme opékání špekáčků," vzkázala zájemcům Křiváková.
O Smíchovu
Již za třicetileté války zanikla osada Smíchov nedaleko Hluku. A přesto její jméno zůstalo zachováno nejen ve středověkých listinách, ale i v paměti lidu a v názvu polní trati Smíchov na plochém kopečku jihozápadně od Hluku vlevo od chodníku, po němž chodívala kdysi procesí z Hluku ke sv. Antonínku.
Podle hlucké pověsti byli obyvatelé této osady povahy loupeživé, konali noční vpády do okolních osad a kořist si schovávali v okolních skalách. Kdysi přepadli tři tovaryše, dva ubili, kdežto třetímu se podařilo uniknout. Spěchal do Hluku na zámek a žaloval to hluckému pánu. Poněvadž na loupežnou obec bylo již mnoho stížností, svolal pán ozbrojený lid a táhl proti Smíchovu. Vesnici, která byla opevněna, oblehl a dobyl ji. Dospělé obyvatelstvo dal pobít a vesnici dal srovnat se zemí. Zůstaly tam jen opuštěné děti, o které se nikdo nestaral. Pobíhaly prý kolem místa zkázy, plakaly a naříkaly, až zahynuly hladem. Vypravuje se, že dosud bývá v těch místech slyšet dětský pláč. Studánkám, které se nacházely v polní trati Smíchov se pak říkalo Tovaryšské.
V Hluku se vypravuje ještě jedna verze. Podle ní byli smíchovští pobiti proto, že ukradli vojákům, kteří se u nich na čas zastavili, jejich pokladnu. Schovali ji u rychtáře do slámy a nechtěli ji vydat. Jenže rychtářův synek Jiřík všechno viděl a když vojáci začali Smíchovjany vraždit, úkryt jim vyzradil s podmínkou, že ušetří ho a jeho rodiče.
Ovšem marně. Vojáci zabili všechny a vesnici zapálili. Jen Jiříka odvedli s sebou. Dnes zbylo ze Smíchova jen několik kamenů v úzké dolině mezi Hlukem a sv. Antonínkem. Z těch prý se občas ozývá hlas Jiříkovy matky: „Můj Jiříku, kde jsi?"
Podle pověsti tradované v Ostrožské Lhotě byl Smíchov pobořen za války třicetileté, kdy zde tábořilo vojsko, nikdo již neví, zda švédské, či císařské. Někteří Smíchovjané zatoužili po penězích a válečné kořisti, které mělo vojsko s sebou, a rozhodli se v noci tábor přepadnout a cenností se zmocnit. To se jim však nepodařilo. Vojsko bylo strážemi zalarmováno a nastala noční řež. Smíchovští útočníci byli zčásti pobiti a zčásti zajati a popraveni. Dědina pak byla dána v plen vojsku, které všechno obyvatelstvo vyhubilo a vesnici zapálilo. Jediný, kdo se z této pohromy zachránil útěkem do blízkých lesů, byl jakýsi Vaněk. Od něho, jako od svého praděda odvozují svůj původ všichni lhotečtí Vaňci a Vaněčci. A cesta (dnes už silnice) vedoucí z vesnice vzhůru k Antoníčku, dodnes se nazývá „Smíchovská".
