Vitální seniorka se pro loutkoherectví nadchla už v dětství, protože tehdy prý měl loutkové divadlo doma snad každý. Dnes vede tři skupiny herců, dvě dětské a jednu dospělou.

Sto deset let je dlouhá době, jak to všechno začalo?

Loutkové divadlo pod Sokolem nebylo v Uherském Hradišti na přelomu 19. a 20. století jediné. Někdy v roce 1864 se tady narodily sestry Bukovské. Ty tady hrály divadlo s loutkami, které pro ně vyrobil Mikoláš Aleš. V Hradišti totiž byla česká mateřská škola a ony byly vychovatelkami. Mikoláš Aleš vyrobil sestrám Bukovským loutky, když jim bylo osm let. Rodinné loutkové divadlo tady tehdy měla skoro každá rodina. My jsme ho měli doma taky, možná i proto jsme pro něj i s bratrem tak zahořeli.

A konkrétně sokolské loutkové divadlo má jaké kořeny?

V roce 1903 se sokolové rozhodli, že potřebují nutně svoji tělocvičnu. Do té doby chodili cvičit s německými studenty do bývalého německého gymnázia, ale byly tam nějaké spory. Museli vymyslet, jak na ni vydělat. Za 750 koupili Korunu a pak pozemek. Řekli si, že budou hrát loutkové divadlo. Hráli ho na třech místech a na každém z nich dvakrát denně, v Besedě, což je dnešní jídelna ZŠ UNESCO, na místě, kde je dnes Kohel, kde stála pivnice u Bezděků, a v místě polikliniky, kde byla plzeňská pivnice. Hrálo se odpoledne pro děti za třicet haléřů a večer pro dospělé za padesát haléřů. Představení měli nabitá, protože výtěžek šel na dobrý účel, pomohli tak postavit dnešní sokolskou tělocvičnu. Prvním loutkohercům řekli, že mohou hrát, ale nesmí to moc stát. Limit byl sto korun, takže loutky si vypůjčili. Až vydělali nějaké peníze, koupili si loutky. Ty ale nebyly příliš kvalitní, proto jim dlouho nevydržely. Pak koupili nové loutky, které byly skoro metr vysoké. Jedná se například o obra, který se nám zachoval až dodnes. Ale ani nové loutky v Hradišti nezůstaly, byly příliš těžké, takže je prodali do Frýdku-Místku.

Vypadalo loutkové divadlo v začátcích stejně jako dnes?

Na začátku 20. století hráli třikrát týdně, což musím smeknout. My na jednu hru s dospělými potřebujeme osm zkoušek, ale oni to hráli z listu. Snažíme se to udělat tak, aby se to dětem líbilo, asi zase trochu na jiné úrovni, než to měli oni. Ale fakt je ten, že oni hráli všechno, hry pro děti i pro dospělé. Hodně se tu udělalo 
v loutkovém divadle za Františka Čecha, on byl původně z hejčínského loutkového divadla v Olomouci. Potom to dostal do rukou stavitel Josef Horák, který mimo jiné postavil školu UNESCO, projektoval také sokolovnu. Slovácké divadlo se přistavilo později, celé ale tehdy patřilo Sokolu. Po Horákovi se loutkovým divadlem zabýval ředitel měšťanské školy Cyril Řezníček, který mě učil. Po roce 1945 vybral mě a několik mých spolužáků, abychom vodili loutky. Já jediná jsem u toho zůstala. Studovala jsem v Kroměříži pedagogické gymnázium a pak v Brně pedagogickou fakultu obor biologie – chemie. Kamkoli jsem se dostala učit, vždy jsem vytáhla loutky a hrála jsem s dětmi divadlo. Když jsem přišla do Hradiště, řekla jsem si, že musím obnovit sokolské divadlo.

Kdy jste se vy osobně do sokolského divadla zapojila trvaleji?

Od roku 1964 jsem učila v Uherském Hradišti na škole UNESCO, takže jsem loutky vytáhla, oblékli jsme je a hrávali s dětmi. Byly ale dost těžké, takže jsme přešli 
k malým. V těch šedesátých letech jsem si nakonec sehnala skupinu třiceti lidí a hrávali jsme v době trhů. Když byla v Hradišti postavena sportovní hala, konaly se v ní vánoční trhy, nahoře byl loutkový sál, ve kterém nikdo nehrál, a tak jsme si ho vždy vypůjčili. Tehdy jsme hráli jen asi dvakrát třikrát za rok. Potom jsme začali hrávat tady v sokolské tělocvičně, ale tam byla špatná akustika, stejně jako v šatně, kde jsme to zkoušeli. Když Sokol dostal v restituci Korunu zpátky, opravili jsme si sál do dnešní podoby. Už tady sídlíme jedenáct let. Každý čtvrtek hrajeme pro mateřské školy. Zájem je velký. Kromě čtrnácti členů dospělého souboru mám i dva dětské soubory. Jeden nacvičuje v pondělí, tam je šest lidí, a deset lidí nacvičuje v pátek. Díky tomu máme možnost udělat, jak tomu my říkáme, pohádkové neděle.

Tam hrají jen dospělí, nebo se s dětmi nějak střídají?

Střídají se. Teď 9. února bude hrát jedna skupina dětí hru Kašpárkovo pometlo – zametlo. Po nich další týden dospělí a následující týden druhá skupina dětí. Na dětský den jsme pak pozvaní do Slováckého muzea 
u příležitosti jejich letošního výročí. Hráli jsme tam už ale několikrát. Kromě toho pořádáme představení ve čtvrtky pro školky, tam hrají jen dospělí.

Takže na čtvrtek si u vás mohou mateřské školy představení objednat…

Já jim to většinou nabízím. Už čtyřicet let vedu cvičení rodičů 
s dětmi a většinu učitelek mateřských škol znám. Mnohé jsou mé žákyně, když jsem učila na ZŠ UNESCO, působila jsem tam 29 let. Nabídnu jim pohádku a pak se domluvíme na termínu, pokud mají zájem. Ještě se mi ale nestalo, že by některá školka aspoň jednou za rok nepřišla, některé chodí i třikrát za rok.

Jak dlouho a jak často musíte na jedno představení zkoušet?

S dětmi míváme zkoušek až osm. S dospělými je toho většinou míň. Zatím jsme se vždy snažili najít novou pohádku. My totiž máme po sokolech pohádky 
z 19. století. Já je vždy musím převést do současného jazyka a upravit znění. Tenkrát bylo možné používat dlouhé dialogy, dnes by to děti nebavilo, takže my dlouhý text nahrazujeme spíše písničkami a říkankami. Hry upravujeme. V podstatě máme přes tři sta her, ze kterých vybíráme, takže bohatý repertoár, bohužel to však nejde bez té úpravy.

Kolik máte v divadle loutek?

Přesný počet nevím, ale těch starých původních bylo osmadvacet. Některé jsme dokupovali, třeba krále máme tři, jednomu králi totiž uprostřed hry upadla noha. Ten nový se podobal Rudolfovi, který měl v Praze Zlatou uličku. Byl ale hodně těžký, a tak jsme si nechali udělat nového v jižních Čechách u jednoho řezbáře. Mezi ty původní pak ještě patří obr nebo vodník a čert, babička či čarodějnice. Když jsme začínali, chyběla nám základní loutka, Kašpárek. Vzal si ho jeden člověk, který také hrál divadlo, a emigroval s ním. Takže náš Kašpárek emigroval. Museli jsme si vlastního koupit, protože tato loutka nemůže chybět. Koupili jsme ho v Praze u Karlova mostu, tam je hodně takových prodejen. Dnes máme Kašpárků pět, dva si vyrobily děti, jednoho jsme dostali jako dar odněkud z ciziny a dva jsme si koupili v Praze.

Z jakých materiálů se loutky vyrábí?

Nejlepší loutky jsou vyřezávané 
z lipového dřeva. Asi nejhezčí a zároveň i nejstarší jsou čert a vodník. Další loutky si pak vytváříme sami. Jako hlavu používáme plováky ze záchodů, do nich se musí vsunout špunt a udělat tak krk. Torzo těla jsme dělávali 
z papíru, ale to nevydrželo, takže to děláme z koženky. K tomu už mám připravený střih. Pomocí dřevěných tyček se pak udělají ruce a nohy, aby byly pohyblivé. Nejlepší je, když jsou ruce a nohy spojené právě kouskem koženky 
z těla. Ruce se vyrábějí z takové hmoty ubrousku, lepidla a škrobu, která se nalepí na kus drátu. Loutky obvykle mají tři prsty a palec. Děti si pak loutku i namalují, takže je to baví. Trvá to několik zkoušek, než postavička dostane konečnou podobu. 
K loutce pak připevníme vodítko, které musí každý umět ovládat, a provázky. Staré loutky byly na drátě a postavy šly špatně ohnout, tyto se ovládají lépe. Z vodítka vychází zadečková nit, krční, hlava na dvou nitích, pak ruce a nohy, takže osm nití, někdy je jich potřeba více třeba na meč.

Hrajete většinou starší hry, dnes už se nepíší vhodné?

Ale ano, máme i dnešní hry, které se dají hrát. Nám se ale zdá, že 
v současné době je v televizi hodně akčních a divokých příběhů a my to chceme naladit tak, abychom chytili děti především za cit. Zdá se nám, že hry, které hrajeme, jsou citově laděné a že mají i dnes co říct, třeba Kouzelná studánka. Děti prožívají příběh s princeznou, která chce zachránit tatínka, který se napil špatné vody.

Mají vodiči loutek texty, nebo je tam prostor pro improvizaci?

Není to v žádném případě improvizace. Máme rozdělenou interpretaci, jeden člověk loutku vodí a jiný za ni mluví. To je dost náročné, vodiči musí poslouchat kolegu, který mluví. Loutka je prakticky mrtvá a vodič ji oživí tím, že ve správný okamžik udělá správné pohyby. Hry mají většinou čtyři jednání a každé se učíme na zkoušce zvlášť.

Divadlo má dlouhou tradici, měli jste v minulosti kvůli politickým poměrům nějaké problémy?

My jsme vždy zůstali sokolové, 
i když jsme přešli do různých jiných organizací. Říkali jsme si, že to děláme pro děti, ne pro politiku. Chodili jsme dál do Sokola cvičit, hrát divadlo, protože důležitou motivací pro nás byly děti. Díky tomu se nám udržela i tak velká skupina. Problémy jsem měla spíše já osobně, protože jsem se do Hradiště nemohla dostat hned, neměla jsem dobrý kádrový profil.

Co všechno se muselo udělat, aby vznikla dnešní scéna?

Dnešní sál byl soukromý byt rodiny Holubových. To byli nájemci Koruny. Když jsme my jako Sokol dostali v restituci zpátky budovu, bylo to tu opuštěné, holé místnosti. Museli jsme vysekat jeviště, zavést elektřinu, udělat pódium, na kterém se hraje, paravány.

Kdyby se k vám chtěl někdo nový připojit a začít hrát loutkové divadlo, co by měl udělat?

Velice rádi bychom uvítali především muže, protože máme 
v souboru pouze jednoho a čtrnáct žen. Zájemci by měli v úterý v šest hodin přijít do sokolovny vedle Slováckého divadla. Nebo máme internetové stránky nebo i Facebook.

Jaké by měl mít zájemce předpoklady? Stačí nadšení a zájem?

Prvotní je určitě nadšení, protože kdyby měl jen zájem, určitě tu nevydrží. Nevydělá tu peníze, máme vstupné jen proto, abychom vydělali na kulisy a rekvizity. Říkáme si, že by to od nás nebylo etické. Zájem a vytrvalost jsou důležité. Někteří přišli, ale zjistili, že je těžké vodit loutku a že nestíhají chodit každé úterý na zkoušku a v neděli ještě hrát. U dětí mám plně obsazený pátek, poněvadž tam mám velký rozptyl od devíti až do osmnácti let. Pět z nich jsou studenti gymnázia. Další, šestičlennou skupinku, mám v pondělí od půl páté, tam bychom rádi někoho přibrali. Chybí nám tam ruce.

Hlavní osobou v divadle jste vy. Co to vůbec obnáší být principálkou?

Musím vybrat hru, musím ji upravit do současné češtiny, domluvit se se zvukařem a říct mu svoji představu, vybrat loutky. Ale my to většinou děláme celá skupinka společně. Podílejí se na tom všichni, protože potom si musíme vyrobit rekvizity a taky kulisy. Dřív kulisy v Hradišti malovali přední umělci, například Jiří Heřman, Ruda Kubíček a jiní. Ty kulisy se ale bohužel nezachovaly. Když zakázali Sokol, nevhodně kulisy uložili do šopy a ty zplesnivěly. Museli jsme je vyhodit. Já si je ještě pamatuju, protože jsem sem chodila jako dítě pomáhat. Stejně tak se rozpadávaly šaty starým loutkám, takže jsme jim ušili nové. Vždy se díváme, jak kostýmy vypadaly v té době, ze které hru hrajeme, aby měly děti nějakou představu. I proto nám trvá dlouho, než hru připravíme. O hry je ale zájem, jezdí k nám školky z Ostrohu, Osvětiman, Nedachlebic. Já tak s nadsázkou říkám, že jsme konkurence Slováckého divadla, protože máme také zájezdní představení. (Smích) Jednu hru tím pádem hrajeme mnohokrát. Máme v sále padesát míst, vstupné je dvacet korun. Je tak vysoké, aby pokrylo náklady na představení, abychom byli soběstační. Nemůžeme od nikoho čekat žádné sponzorské dary.

Kolik her jste už upravila?

Když se to pokusím odhadnout, řekla bych, že je to několik desítek. Je to i díky tomu, že dnes hrají také děti.

Podle čeho vybíráte hry?

Musím je volit podle toho, jaké mají obsazení, aby byl počet loutek co nejmenší, protože když máme rozdělenou interpretaci, polovina mluví a polovina vodí, sem tam někdo mluví i vodí. To je první hledisko. Důležité také je, aby tomu dnešní děti rozuměly. Snažíme se, aby to bylo aspoň trochu citově zabarvené.

Jak dlouho takové představení trvá?

Snažíme se, aby trvalo 45 minut, čili jako vyučovací hodina. Pro malé děti je to tak akorát. Máme tu jednu zvláštnost, v přestávkách cvičíme. Většinou jsou dvě tři přestávky podle počtu jednání.

Loutkoherectví je viditelně vaším koníčkem s velkým K, najdete si čas ještě na něco jiného?

Vyšívám, především kroje pro rodinu, i pro známé jsem teď něco dělala, ale rozhodně se tím neživím. Když mi bylo čtrnáct, moje maminka mi říkala, pojď, já tě to naučím. Tehdy jsem jí odpověděla, že to nikdy potřebovat nebudu, ale opak byl pravdou. Když se mi narodili vnuci, ušila jsem jim kroje. Teď vyrostli, tak jsem musela udělat nové.

Jste aktivní členka Sokola, cvičíte 
s rodiči a dětmi. Jak vypadá taková hodina?

Děláme to společně čtyři ženy. Začínáme nástupem, pozdravíme se nazdar, zdar. Potom máme potůček, tak tomu říkáme. Děti se tak rozběhají, skáčou přes dlouhé švihadlo. Potom máme cvičení na kvítečkách čili na klíně rodičů. Chodí k nám děti od roku a půl, ale většinou až od dvou. Ty cvičí na klíně maminek na říkanky a lidové písničky. Potom cvičíme na nářadí, ale takovém, které je jim dostupné, to znamená všelijaké prolézačky, kruhy, lavičky, děti skáčou na trampolíně. 
S dvouletýma jsme byli i na sletu. Nacvičili jsme dvě skladby.