Divadelní kus byl také prvním počinem čerstvě sestaveného souboru místních ochotníků. „Počítali jsme to a zjistili jsme, že už to je víc než padesát roků od doby, kdy tady poslední ochotníci působili," prozradila třicetiletá Jitka Bartošová, autorka scénáře a režisérka inscenace. Ta má také velkou zásluhu na tom, že se patnáctičlenný soubor dal dohromady a představení odehrál za výbuchů smíchu publika i velkého závěrečného aplausu. „Bylo to bezvadné. Já ty lidi obdivuju. V životě jako herci nestáli na pódiu, a po pár měsících vám nazkoušejí hru, kterou pak odehrají, jako z partesu. Smekám před nimi," vysekl ochotníkům pochvalu jeden z diváků a starosta Horního Němčí v jedné osobě Lumír Kreisl. Zábava po představení se v sále rozproudila natolik, že skončila až o půl třetí nad ránem.

A o čem vlastně hra je? V podstatě jde o leporelo historek, dílem sepsaných z obecní kroniky a z části zaznamenaných ze zážitků pamětníků. S humorem sobě vlastním je na pódiu vyprávějí tetičky při draní peří, kdysi obvyklé to činnosti, vyplňující na dědinách Slovácka čas při dlouhých zimních večerech.

Rozhovor a autorkou scénáře Drápání péří Jitkou Bartošovou

V jaké sestavě jste se na pódiu vlastně sešli?

Zhruba hodinové představení nás hraje patnáct, kteří jsou, až na jednoho člena souboru všechno Horněmčané. Jen harmonikářka je z Uherského Brodu.

Jak dlouho jste hru nacvičovali?

Začali jsme někdy v říjnu a do Vánoc jsme zkoušeli zhruba jednou týdně. Před premiérou jsme pak do toho šlápli a na zkouškách jsme se scházeli za týden i dvakrát.

Odkud jste čerpali námět tohoto humorného pohledu do dob našich babiček a dědů?

Příběh je sice smyšlený, ale v podstatě jde o jakousi debatu o příhodách, které tetičky při drápání peří rozebírají, a ty vycházejí ze skutečných záznamů z obecní kroniky i z vyprávění zdejších pamětníků.

Jaký je věkové rozmezí účinkujících?

Malý Tadeášek chodí do první třídy a ti nejstarší mají kolem sedmdesáti let.

Nejsou to převážně folkloristi?

Ne, je to namíchané. Z folkloristů nás vystupuje pět. Ostatní jsou z řad běžných obyvatel Horního Němčí.

Jste autorkou scénáře. Jak dlouho jste ho psala?

Zhruba půl roku jsem uvažovala o tom, jak představení pojat. Původně jsem totiž chtěla především obnovit tu samotnou činnost – drápání peří. Nechtěla jsem ale, aby to bylo tak, že uspořádáme veřejnou dračku, sedneme si a budeme u toho zpívat písničky. To by lidi určitě moc nezaujalo. Nakonec z toho vzniklo, to, co vzniklo. Scénář jsem psala asi tři dny.

A kdo se ujal režie?

No, účinkující si myslí, že já, ale já si tvrdím, že režisérem byl tak trochu každý z nás.

Nakolik bylo těžké dát dohromady ochotnický soubor?

Tetičky z toho byly nadšené, tam stačila vzájemná domluva. A s mladýma, kterým jsem řekla, také nebyl žádný problém.