Divadlo by však nebylo tím, čím je, bez nejrůznějších profesí v zákulisí. Jednou z nich je i divadelní nápověda. V hradišťském divadle jsou dvě – Regina Feinbergová a Zuzana Zvěřinová. Druhá jmenovaná je Slováckému divadlu věrná už 35 let. „U televize si občas řeknu: Jé, toho jsem tahala z oken, když před lety začínal 
v Hradišti,“ říká.

Jak byste svou profesi přiblížila divákům? Co je nejdůležitější předpoklad dobré „nápovědky“?

Práce nápovědky je náročná na soustředění, a to od prvních aranžovacích zkoušek, kdy se herci text teprve učí, až do posledního představení. Na prvních čtených zkouškách se upravují a škrtají texty, které právě nápovědka musí mít přesné. Musí mít přehled o všech písmenkách, která má herec říkat a která mu bude několik dalších týdnů denně čtyři hodiny hlasitým předčítáním pomáhat dostat do hlavy. Je to taky náročné na hlasivky, protože čte všechny role, musí ji všichni slyšet. Až se herec roli naučí, je třeba jen hlídat text a vycítit tu pravou chvilku, kdy herec potřebuje „hodit slovíčko“, nemluvit zbytečně, aby to herce nepletlo.

Prozraďte, co vás stále baví na divadle, a uvažovala jste někdy o tom, že byste dělala něco jiného než právě divadlo?

Do divadla jsem chodila už jako dítě na pohádky a moc se mi to líbilo. Vždycky jsem si přála pracovat v divadle a neměnila bych. Splnil se mi dětský sen, jak jsem již několikrát řekla.

Co se na vaší práci (a na divadle vůbec) změnilo během těch pětatřiceti let a myslíte, že se vaše profese do budoucna nějak výrazně promění?

Na mé práci se za ta léta nezměnilo nic. Herci se stále učí texty a potřebují někoho, kdo jim s tím pomůže. Věřím, že to tak zůstane i nadále.

Za tu dobu vám rukama prošly desítky textů a jistě jste zažila mnoho nepředvídaných, ať už komických či prekérních situací na jevišti. Na co vzpomínáte nejraději?

Víc než komické situace, 
o kterých se mluví stále, mi texty připomínají lidi. Herce, režiséry, výtvarníky, se kterými jsem se za ta léta potkala, a je jich pěkně dlouhá řádka. Jsou roztroušení v divadlech v Čechách i na Moravě a je příjemné se s nimi příležitostně sejít, zavzpomínat nebo si u televize říct: Jé, toho jsem před dvaceti lety „tahala z oken“, když začínal v Hradišti.

Kromě toho, že se v divadle většinou skrýváte v portále, diváci vás znají i přímo z jeviště. A dost často z komických kreací. Co pro vás jeviště a humor na jevišti znamenají?

Tím, že jsem skryta v portále, mám jednu výhodu. Anonymitu. Občas se mi stává, že vyslechnu úryvky hovoru diváků, kteří odcházejí 
z představení a sdělují si zážitky. Naposledy se mi to stalo v Kyjově, když jsem seděla 
u stolu s manžely, kteří  jezdí do hradišťského divadla, prý se jim to moc líbí, ale špatně se shání lístky. To potěší. V posledním roce jsem podstoupila vážnou operaci. Jsem ráda, že díky chirurgům ve Vojenské nemocnici v Brně pod vedením doktora Stračára, lékařům a personálu chirurgie v nemocnici v Kyjově, zvláště doktoru Jermářovi, a taky díky doktoru Švábenskému 
z kyjovské onkologie, ale především díky kolegům v divadle a přátelům, kteří mi drželi palce, volali mi a psali, když mi bylo nejhůře, drželi mne nad vodou, mohu toto výročí oslavit. Děkuji vám všem. A k vaší otázce – humor je koření života, smích prý život prodlužuje. Ať nám toho koření neubývá – moc bych si přála, abychom se potkávali s úsměvem na rtech, a to nejen v divadle.

Zuzana Zvěřinová se narodila 2. března 1955 v Uherském Hradišti. Od dětství ráda chodila do divadla, a protože v ní zanechalo silné zážitky, rozhodla se, že nebude pracovat nikde jinde než právě v divadle. A to se taky podařilo. Ve Slováckém divadle působí od roku 1976. Začínala jako rekvizitářka, od roku 1980 je nápovědka a kromě toho leckdy i hraje. Nejraději pracovala s režiséry Milošem Hynštem, Pavlem Hradilem a Jaromírem Pleskotem. Má ráda pohádky a veselohry, ale paradoxně nejvíce pracuje v týmech, které zkouší tragédie a historické hry. Diváci ji momentálně mohou vidět například v komedii Penzion pro svobodné pány.

Josef Kajetán