Po tři roky za nimi putoval a svým fotoaparátem je zachycoval renomovaný fotograf a spolupracovník galerie Jiří Horák.

„Začal jsem před třemi lety na hodonínském hřbitově a pak pokračoval v Martině a Bratislavě. Poté jsem prošel tři pražské hřbitovy – olšanský, vinohradský i vyšehradský. Bylo to zajímavé objevování,“ řekl osmašedesátiletý fotograf. Ten zavítal také do Mařatic v Uherském Hradišti, do Strážnice, Brna či Uprkova rodiště Kněždubu. „Šel jsem vždy najisto. Posílali mě do míst, kde bylo jasné, že tam Úprkovy práce jsou. Možná teď lidé upozorní i na další, o nichž se neví, a vyrazím znovu,“ těší se Horák, který má ze svých cest řadu zážitků.

„Například v Olšanech galerie bojovala s úřednickým šimlem. Vyžadovali povolení pro fotografování, přitom je to veřejně přístupné místo. Potíže nedělali, ale bylo to zbytečné papírování a jen mě to zdržovalo,“ hodnotí fotograf. Satisfakcí mu bylo setkání na vinohradském hřbitově. „Dal jsem řeč s tamním vedoucím a nakonec jsme zjistili, že máme v Praze společného kamaráda. Potvrdil jsem si, jak je svět malý,“ směje se.

V Moravské Nové Vsi zase vylekal místní, kteří se báli, že si mapuje hřbitov s nekalými úmysly, a musel jim vysvětlit důvod, proč tam fotografuje.

Vzhledem k dnešnímu hřbitovnímu vandalismu to ale bylo namístě,“ říká s pochopením autor, pro něhož nejsložitější bylo čekání na nasvícení objektů.
„Musel jsem hlídat světlo. V okolí to šlo, ale třeba v Praze to bylo horší. Tam se nedá jet desetkrát. Přitom starý olšanský hřbitov je plný stromů a každou chvíli se tam mění světelné podmínky. Nakonec to ale vyšlo,“ libuje si Horák, držitel řady domácích i zahraničních ocenění, mezi nimiž je i cena někdejšího francouzského prezidenta Pompidoua.

Nyní na stěnách velkého levého sálu galerie visí jeho třináct skvělých fotografií, které příjemně překvapují návštěvníky.

Díky nim poznávají dosud neznámou Uprkovu tvorbu, nehledě k tomu, že se staly dalším příspěvkem pro soupis sochařova díla, jejž nyní galerie vydala.

Bohuna Mikulicová