Týden na to došlo k přepadení klášterů a jejich likvidaci ozbrojenými složkami StB a SNB. „Dlouho jsme netušili, kam nás od tří hodin ráno bez jídla, bez pití, bez zastávky vezou,“ vzpomíná Uhlíř.

„Mluvit jsme spolu nesměli. Přesto se něco občas šeptlo, první obavy byly, zda ne do Ruska, ale brzy jsme viděli, že jedeme směrem do Čech. Zastávka byla na naléhání až někde v Čechách u lesa, abychom mohli vyhovět přirozené potřebě, přičemž nás doprovod všech autobusů se samopaly obstoupil.“

Nakonec dojeli do Bohosudova u Teplic, kde byli nuceni pracovat v textilkách či na zahradě a likvidovat klášterní knihovnu. V polovině června byli mladiství převezeni do kláštera v Hájku u Prahy, kde pracovali na polích nebo je vozili na příležitostnou práci v kladenských hutí. Po dvou měsících byli studenti opět převezeni, tentokrát do Zbečna, kde pracovali na budování vodní nádrže na řece Klíčavě. Ubytováni byli v dřevěném domě, bez sociálního zařízení, ve světnicích přeplněných patrovými postelemi, kousek za domem nouzové latríny a veškeré umývání se odbývalo v řece.“

V listopadu je po nátlaku mezinárodních organizací postupně propouštěli domů. A tak se Uhlíř přihlásil na uherskohradišťské gymnázium. Maturoval roku 1952. Dále studovat nesměl, proto nastoupil do skladu u Čsl. Státních silnic v Uherském Hradišti. Během roku pak povýšil do skladové účtárny. V následujícím roce narukoval do Opavy, později byl převelen do Krnova, kde prodělal jako vojenský hudebník základní vojenskou službu a u vojenské hudby zůstal ještě dva roky dobrovolně. Poté nastoupil v Krnově jako vedoucí skladu v Závodech S. K. Neumanna. Až mnohem později se dozvěděl, že během vojenské služby byl pod bedlivým dohledem vojenské kontrarozvědky. Roku 1959 byl zatčen mj. i za dopisování se svým bývalým vychovatelem P. Ovečkou, který působil ve vatikánském rozhlase.

„Dopisy se politiky prakticky netýkaly, jen občas jsem vystřihl z denního tisku fotografii nebo článek zabývající se náboženskou problematikou. Jenže v kontextu se vše bdělému oku StB jevilo jinak. Aniž jsem to tušil, byl jsem znovu sledován. Echo, že se v Ostravě zatýká, jsem měl, bohužel jsem si naivně myslel, že nedělám nic takového, za co by mě mohli zatknout,“ vypráví Uhlíř.

3. listopadu 1959 následovalo zatčení, domovní prohlídka, během které zabavili korespondenci, strojem psané věci, alba s fotografiemi a pár věcí včetně psacího stroje. A začaly výslechy: „První den trvaly až dlouho do noci, celý další den znovu, po chviličce spánku celou noc a od rána zase celý den. Tak to šlo první týden. Výslechy byly sice intenzivní, někdy s křikem, ale za sebe mohu říct, že v této době na mě nikdo ruku nevztáhl. Intenzita výslechů slábla a já jen zíral, co všechno o mně vědí, a čím vším jsem se provinil. Nakonec jsem si odnesl sedm let.“

V roce 1960 přišla amnestie, a tak byl propuštěn. Než kvůli věznění sehnal zaměstnání, pracoval jako brigádník v JZD. Konečně jej po třech měsících přijal Okresní stavební podnik v Kyjově, opět jako skladníka. V r.1962 si našel zaměstnání v Novém Městě na Moravě. Aby získal byt, nastoupil v r. 1964 v rámci organizovaného náboru k Uranovým dolům v Dolní Rožínce, kde pracoval 10 let a získal tak nárok na plný důchod od 50. roku věku.

Současně se po celá léta věnoval amatérské hudbě a jako kapelník vedl dechovku. Poté přišla nabídka přejít k JZD a pracovat v kulturní a sociální oblasti. Na pokyn z JZD už jako důchodce zde ještě založil knihovnu a dal do pořádku archiv. V roce 1990 z JZD odešel, krátký čas trávil doma, když se na něj obrátil ředitel základní umělecké školy, že by potřeboval na pár měsíců záskok.

„To byl rok 1991 a mně bylo 58 let. Z těch několika měsíců jsem nakonec učil dvanáct let a definitivně jsem do důchodu odcházel až v roce 2003 jako sedmdesátiletý.“ Ve volném čase překládá z latiny, v rámci archivační činnosti převádí do počítače fotografie. Sleduje dnešní dění na domácí i světové politické scéně, pozitivně vnímá Českou republiku jako součást Evropské unie, ale s nelibostí vidí rostoucí vliv KSČM.

Anna Kusáková, Marie Žižková