Líbí se mi jeho umění, uznávám jeho styl kantořiny, ale to, co mne na něm skutečně okouzlovalo, bylo jeho neuvěřitelně upřímné člověčenství. Každým svým slovem, každým skutkem dával na odiv onu lidskost, která se někde hluboko skrývá v každém z nás, ale jen opravdu velcí lidé ji v sobě dokáží najít.
Chci si pamatovat jeho prošedivělý vous, živelný úsměv na rtech a laškovný pohled v očích.
Nikdy nezapomenu, jak sympatické dámy zdravil namísto galantního políbení ruky neformálním pošimráním svých vousů po hřbetu ruky. Rád se pousměju nad vtípky, které dával k dobru při kávě, a nad jejichž smyslem musel běžný člověk nežijící v jeho světě bezelstné lidskosti, dlouhé chvíle přemýšlet. Pro to vše jsem jej měl ze srdce rád. To vše mi tu bude od minulého týdne chybět.
Honza Černý po sobě zanechal obdivuhodné umělecké dílo. Kdybych si však měl přát, co bych chtěl, aby nám tu po něm zůstalo, byl by to aspoň zlomek jeho lidskosti.
Milý Honzo, je mi líto, že jsem se s tebou na poslední cestě nestihl rozloučit. Snad už sedíš ve svém nebeském ateliéru a užíváš si něco z té dobroty, kterou si nám na pozemském světě plnými hrstmi rozdával.
Za redakci Slováckého deníku a ostatní kamarády Martin Nevyjel
