Slovácký Deník je první, kterému poskytl rozhovor a odpověděl i na otázky týkající se Slováckého divadla. „Ze srdce Uherskému Hradišti a naší krásné zemi takové divadlo přeji,“ řekl v rozhovoru.

Slovácké divadlo je od hlavního města vzdálené, ale přesto víte, jak se mu v Praze daří?

I když mé divadelní angažmá skončilo v roce 1991 likvidací pražského Divadla E.F. Buriana, kde jsem prožil deset krásných let, nikdy jsem neztratil kontakt s divadelní republikou. Pravda, pohříchu většinou přes záznamy v ČT2, nebo četbou recenzí či Divadelních novin, ale o to více jsem nemohl přehlédnout pozvolné získávání prestiže vašeho souboru v rámci celostátní sítě divadel. Inscenace jsou zážitkem nejen pro náročnou kritiku, ale především pro diváky, kteří dávají vašemu opravdu úspěšnému šéfovi panu Stránskému zřetelnou odpověď, jakým způsobem řešit postavení divadla v době krize. To že Slovácké divadlo má při své kapacitě 378 míst 94% návštěvnost, že udržuje jednu z nejnižších cen vstupenky, a přesto nekrachuje, naopak dokáže být z jedné třetiny soběstačné tady mohu jediné: smeknout.

Uherskohradišťské divadlo se rádo chlubí přízní diváků. Co říkáte tomu, že v pětadvacetitisícovém městě má přes 8000 předplatitelů?

Ano, 8015 předplatitelů je více, než má Národní divadlo v Praze. Co dodat? Jen vzkaz kolegům: milujte své divadlo, svůj osud v něm, ono vám to vrátí v divácích. Ze srdce Uherskému Hradišti a naší krásné zemi takové divadlo přeji.

Který titul byste ve Slováckém divadle rád viděl?

Všechny. Legendární Rychlé šípy, protože jsou legendární, Cikány, protože jdou do nebe, Hráče, Penzion, Dům Alby jedno lákadlo větší než druhé. A taky Pinocchia, protože jsem daboval jeho otce ve filmu. A Harolda, jistě kvůli Haroldovi a také kvůli milované Maude. Ale toho teď kolegové natočili pro televizi, a tak mi neunikne. I když z hlediště je to jiný zážitek. Jsem rád, že moje esoterická přítelkyně Květa Fialová hraje v dobrém divadle úžasnou roli. Byla jednou z prvních, se kterými jsem mluvil po svém zvolení do funkce prezidenta Herecké asociace. Potěšila mne jako vždy: „Miláčku, to jsem ráda…konečně je tam někdo normální…“

Josef Kajetán