No a deset našich rozhodčích!“ Inu, kdo umí, ten umí. Ale co naplačeme. Přejme jim to, klukům pruhovaným. Když jsem se bavil s dlouholetým fotbalovým rozhodčím, tak si mně postěžoval: „Všeci enom vidíja, že bereme úplatky, ale co máme dělat, když nám to pořád cpú vrchem spodem?“ A to je bohužel skutečnost. Tak to je. Pak není divu, že po prohraném utkání trenér v kabině prohlásí: „Je pravda, že dnešní zápas jsme zbytečně ztratili, ale nevadí, koupíme si jiný.“ V dnešní době to však ani ti trenéři nemají jednoduché. Dobrých hráčů je nedostatek. Do fotbalového mužstva Boršic se například hlásil nový hráč, kterému chyběla levá noha. „Člověče, vy jste se zbláznil?“ rozčiloval se trenér. „Na co mně bude beznohý fotbalista?“ „Šéfe,“ povídal s úsměvem ten odvážlivec, „mně to ale nevadí, já stejně kopu jenom pravou!“

Když se někdy člověk dívá na ty čutálisty, tak mnozí mají skutečně jednu nohu jen jako opěrku. Nedávno jsem potkal jednoho fanouška Uh. Brodu a ten mi říkal: „Tak si představ, ale né abys o tom psál, slyšel sem, že náš vyhlášený útočník se chtěl zastřelit z nešťastné lásky.“ „Nekecej,“ říkám na to já, „a jak to dopadlo?“ „No, jako obyčejně. Netrefil se.“

Stalo se prý také v Hradišti, že po jednom utkání Slovácka, když šli fanoušci ze stadionu, tak uviděli starou babičku, jak seděla před barákem. „Babi,“ ptal se jí ten nejskalnější ze skalních fandů, „a s vama to nic nedělá když mosíte každých čtrnáct dní poslouchat ten řev ze stadionu?“ Babička se jen uculila a odpověděla: „Ne, ne, nenene, nenenene, nene.“

Po Brně se také povídá příhoda o tom, jak seděly dvě rodinky brněnských fotbalistů, co hrají za Slovácko a velice dobře se bavily. Když k ránu ta jedna odejde, tak domácí pán jde poumývat nádobí a najednou křičí: „Ty mamko, poslyš, ztratily se nám dvě lžičky.“ „Ježiš, a který?“ „No, ty s nápisem hotel Morava.“

A slyšeli jste už taky to, že Švancara ve Slovácku končí? Dokonce to prý oznámil i trenéru Soukupovi těsně před Vánocemi. Údajně mu doslova řekl: „Trenére, právě jsem podepsal pětiletou smlouvu s Realem Madrid. Teď zbývá jen přimět Real, aby ji také podepsal.“ Jestli mu to vyjde, bude to pro Slovácko značná ztráta. Mnozí fotbalisté, jak je všeobecně známo, si přijdou na pěkné peníze. Jedni je ale vrazí do automatů, jiní do alkoholu, někteří také dokonce do vlastních rodin a mnozí do svých milenek. Fotbalisté jistě nouzi o děvčata nemají. Je známá ta storka našich reprezentantů, jak si užívali s děvčaty lehčích mravů. Inu různé Joe kluby, či jak se to všechno jmenuje, jsou pro fotbalisty velkým lákadlem. Smůlu zde má však gólman Slovácka Mira Filipko. Ten tam nemůže. A víte proč? No přece proto, že by tam všechno chytil.

Velmi se mi líbil při podzimních domácích zápasech Slovácka také výkřik jednoho vášnivého fanouška na nejmenovaného útočníka: „Radku, sakra, už hraj, nebo si kup lístek!“

A protože jsme ještě stále v období svátků vánočních, tak slyšte, co jsem se dozvěděl při návštěvě svého synovce, když jsem se zajímal o to, jak to letos vyřešil s dárkama. „Pavlíku, cos koupil babičce pod stromeček?“ „Fotbalový balón,“ zněla jeho odpověď. „Fotbalový balón? Ale babička přece nehraje fotbal!“ „Právě proto. Ona mi zase koupila knížky.“ Přeji vám všem zdravý rok 2011.

Vojtěch Johaník