A nedivte se často uváděnému výrazu „příběh“. Vždyť, co jiného to je? Historie prolínána příběhy bude mít pokračování 21. března, kdy se od 18 hodin v Knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti uskuteční představení knihy Klarinet umlkl ve Velletri (příběh vojáka Floriána Vystrčila z Bánova), kterou napsal Radovan Jančář.

Následující příběh se může zdát trochu jako z jiného světa. Ale když se poskládá úcta, touha a náhoda, pak může vzniknout příběh, který vypadá jako vymyšlený. Jenomže on se stal. Vlastně se stává. Příběh se stále odvíjí a v našem článku má zatím čtyři díly. Pátý je na spadnutí.

Příběh žije tady kolem nás. Jde v něm o úctu k předkům. Je o touze poznat minulost. A ta náhoda? Tou je mnohdy tolik přetřásaná (v dobrém i zlém) síla médií. Chápu, že tápete, co vám autor, tedy já, chce říci. Takže postupně. Vydržte, jde o příběh vážně zajímavý a tajuplný. Uvidíme, jak dopadne…

Tradice družebních výstav Setkání - Stretnutie pokračuje už 39 let
Tradice družebních výstav Setkání - Stretnutie pokračuje už 39 let

Kdo byl Florián Vystrčil

I když je v celém příběhu důležité datum 5. srpna 2022, vraťme se na chvíli do historie. Do dávné historie. Sehrává zde důležitou roli. Podstatnou a zásadní. Nejprve je ale třeba si stručně připomenout život Floriána Vystrčila.

Tenhle muž se narodil 11. dubna 1876 v Bánově, obci na jihovýchodní Moravě na úpatí Bílých Karpat, pár kilometrů od Uherského Brodu. V roce 1901 se oženil s Josefou Vystrčilovou, spolu měli pět dětí, z nichž tři zemřeli velmi brzy po narození. Florián byl drobný zemědělec, přivydělával si jako nádeník u sedláků a také opravoval boty, i když nebyl švec. Byl velmi nadaný hudebník, hrál na klarinet, což byl důležitý zdroj jeho příjmů, dokonce měl na to úředně povolenou koncesi. A v roce 1914 narukoval ke kroměřížským landšturmákům, tedy k 25. domobraneckému pěšímu pluku v Kroměříži. Bylo mu tehdy 38 let, měl dvě děti, dvanáctiletého Františka a tříměsíční dceru Františku.

Koncem srpna odjel se svým plukem do Haliče, bojoval mj. v bitvě u Krakova a také u Limanowe, v roce 1915 zažil rakousko-uherský průlom u Gorlice, účastnil se druhé bitvy u Krasniku, dobytí Lublinu i ofenzívu na Volyni.

V září 1915 byl jejich pluk jako součást 106. domobranecké pěší divize přesunut na italské bojiště a už v říjnu se zapojil do třetí bitvy na Soči. Byla to neskutečná řež, padlo při ní 60 tisíc Italů a 42 tisíc rakousko-uherských vojáků.

Florián, který byl celou dobu řadový vojín, měl smůlu, 23. října 1915 byl v bitvě u Doberda zajat. Následně byl přemístěn do zajateckého tábora v Cefalú, malého městečka na severním pobřeží Sicílie. Ve velmi složitých podmínkách se tu pracovalo i 12 hodin denně, zejména ve vinohradech a při stavbách horských silnic. Florián byl v roce 1918 umístěn ve Velletri, sedmdesátitisícovém městečku kousek od Říma. V průběhu srpna a září 1919 všichni zajatci postupně zemřeli, údajně na malárii. Florián zemřel jako jeden z posledních 7. října.

Až v roce 2018 se zjistilo, že pravá příčina smrti byla jiná.

Ve Velletri tehdy řádila španělská chřipka a místní odmítli přepravovat zemřelé na hřbitov, museli to vykonat zajatci, kteří se nakazili a zemřeli. Všichni jsou pochováni ve společném hrobě na centrálním hřbitově ve Velletri. Díky panu Fabio Taddei je umístěn informační panel u schodiště, které zajatci vybudovali. Má název Schodiště rakousko-uherských zajatců.

Polámanou pohlednicí to začalo

Tady je třeba náš příběh přesměrovat do současnosti. Vstupuje do něho Radovan Jančář, Floriánův pravnuk.

„Když jsem jako malý našel u babičky polámanou pohlednici, kde byla vyfocena 5. compagnie s pradědečkem, od té doby mně jeho příběh přitahoval,“ vzpomíná. Jeho zájem o život pradědečka neutuchal, ba naopak, sílil.

„Pátrání po hrobě bylo složité, pomohla mi digitalizace vojenských historických archivů, a tak jsem zjistil, kdy a kde pradědeček zemřel. Bádání pokračovalo a bylo mi jasné, že jednou do Velletri vyrazím.“

Vernisáž kolekce obrazů s názvem Konečně akty výtvarníka Zdeňka Kupa ve Veselí nad Moravou; 29. února 2024
Konečně akty na obrazech hradišťského výtvarníka Zdeňka Kupa

Cesta do Velletri

Vydat se do Velletri se Radovanu Jančářovi podařilo v roce 2022 - vyrazil tam s manželkou Renatou a kamarády Pavlínou a Janem Jagošovými. Nechal udělat dva umělohmotné věnečky s trikolórou a napsaným jménem pradědečka, které pověsil u schodiště a u společného hrobu na centrálním hřbitově.

„Už tehdy jsem věděl, že existuje Fabio Taddei, díky němuž bylo pojmenováno a označeno schodiště a rekonstruován společný hrob rakousko-uherských vojáků. Mojí touhou bylo se jednou s tímto mužem potkat. S touto myšlenkou jsem se vrátil domů.“

Celkový pohled na společný hrob rakousko-uherských zajatců.Celkový pohled na společný hrob rakousko-uherských zajatců.Zdroj: Archiv Radovana Jančáře

Může za to Slovácký deník 

Tady končí druhý díl našeho příběhu. Ten čtvrtý je ze současnosti. S Radovanem Jančářem jsme si povídali o všem možném, o jeho životě, ale a hlavně o všem kolem pradědečka Floriána Vystrčila.

Než se pustíme do rozhovoru, je třeba upřesnit výše uvedené řádky. Chybí v nich třetí díl příběhu.

Tady je. V srpnu 2022, po návratu pana Radovana z Velletri, vyšel ve Slováckých novinách a následně i na webu denik.cz článek, v němž Radovan Jančář popisoval život pradědečka a svoji cestu do Itálie. Netrvalo dlouho a do našeho vydavatelství dorazil e-mail od Fabia Taddeiho. Ten totiž objevil věnečky na hřbitově. Začal pátrat na internetu a dostal se na náš web www.denik.cz a zmíněný článek.

Fabio napsal do našeho vydavatelství prosbu o zprostředkování kontaktu na pana Jančáře, což jsme učinili. A rádi. A to už na řadu přichází čtvrtý díl.

Festival Cestobraní 2024 v kině Hvězda v Uherském Hradišti
Stovky návštěvníků festivalu Cestobraní zaplnily hradišťské kino Hvězda

O tom si přečtete v rozhovoru s Radovanem Jančářem:

Tolik náhod najednou snad ani nejde vymyslet

Pradědeček si to asi přál, že Radovan Jančář (1968) bydlí v místní části Uherského Hradiště Mařatice. Je ženatý, manželka se o historii hodně zajímá, ale prý někdy při manželových nápadech nevěřícně kroutí hlavou. Dva synové se o tatínkovu činnost sice zajímají, ale historie je prý příliš „nebere“. Pan Radovan je regionální historik a publicista. Od roku 2006 je ředitelem Knihovny Bedřicha Beneš Buchlovana v Uherském Hradišti. Na svém kontě má spoustu vydaných knih, vše s tematikou historie. A co nevidět spatří světlo světa kniha další. Jistě tušíte, že to bude o Floriánovi. O tom všem jsme si povídali.

Pane Jančář, jak často myslíte na pradědečka?
V poslední době neustále, protože jsem psal knihu o jeho osudech a to v hlavě zkrátka zůstává.

Když Fabio napsal k nám do Deníku dopis a ten se následně dostal k vám, co vás napadlo?
Že si to pradědeček Florián asi přál, aby to takhle dopadlo, protože tolik náhod najednou snad ani nejde vymyslet.

Jak vypadalo vaše první propojení s Fabiem? Jakou formou to bylo?
V kanceláři v knihovně mi zazvonil telefon, pevná linka, a ve sluchátku se ozval on. Musím přiznat, že jsem byl v totálním šoku, protože by mě ani nenapadlo, že na mě někde sežene kontakt.

To byl konec roku 2022. Jak vaše komunikace pokračovala?
První telefon byl poměrně krátký, protože italsky umím výrazy typu austroungarici prigioneri neboli rakousko-uherští zajatci, cimitero militare, což je vojenský hřbitov, případně voják neboli il soldato. Proto jsme přistoupili na komunikaci přes whatsap díky překladačové platformě DeepL A pak už to docela šlo.

Kdy se objevila myšlenka na setkání?
Ta vznikla až v okamžiku, kdy jsem se rozhodl napsat knihu a Fabio moc toužil být na jejím představení. Několikrát jsem kvůli tomu musel překládat termín, ale nyní je již snad vše domluveno.

Kdy se to stane?
Představení knihy Klarinet umlkl ve Velletri (příběh vojáka Floriána Vystrčila z Bánova) se uskuteční 21. března v 18 hodin v Knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti. Fabio Taddei přijede asi na tři dny, zúčastní se samozřejmě představení knihy a rád by navštívil Bánov, odkud Florián Vystrčil pochází.

Co od setkání očekáváte?
Chci mu hlavně poděkovat, protože bez jeho aktivit ve Velletri by mé pátrání bylo asi neúspěšné a doufám, že se osobně více poznáme, protože Fabio plánuje určitý projekt i ve Velletri.

Už máte vyřešeno, jak se budete s Fabiem domlouvat?
U představení knihy bude přítomna tlumočnice a pak už to bude těžká improvizace za pomoci hlasového google překladače.

Nová kniha se rodí, ale to nebude vaše prvotina. Kolik jste toho už napsal?
Chvíli mi trvalo, než jsem to spočítal, ale tahle bude v pořadí dvanáctá pro veřejnost.

Všechny se věnují stejnému tématu, nebo je tam i nějaký „úlet“ do jiných lidských sfér jako je román, horor, poezie, pohádka?
Všechny mé knihy jsou literaturou faktu, případně esejemi. Co mě vždy zajímá nejvíce, je příběh, ať už jde o ten lidský nebo příběh vesnice. Do žádného jiného žánru jsem se zatím neodhodlal, domnívám se, že špatných románů vychází už tak přehršel.

Kterou svoji knihu považujete za tu nejsrdečnější?
Každá kniha je vlastně moje dítě a tam se nedá rozlišovat, které máte více rád. Ale bez ohledu na ocenění si asi nejvíce považuji knihy Bojovali za císaře pána, která oslovila širokou veřejnost a dostal jsem nespočet dojímavých a děkovných reakcí od čtenářů. Byly to fakta a příběhy vojáků ze Slovácka v rakousko-uherské armádě. Už je to deset let, co vyšla. A neskromně přiznávám, že jsem za ni obdržel i Mezinárodní cenu E. E. Kische. Ta kniha vycházela na pokračování i ve Slováckém deníku. Možná si na to někdo ze čtenářů ještě vzpomene, zase to není tak dávno.

Křest vaší nejnovější knihy, o pradědečkovi, je na spadnutí. V jaké fázi je?
Je napsána a už se pomalu bude tisknout.

Jak jste knihu o Floriánovi pojal?
Z devadesáti procent jde o literaturu faktu, a ten zbytek je moje fikce, protože jsem si občas musel vypomoci. Přeci jenom nejde dohledat veškerá fakta, týkající se příběhu starého více než sto let. Jde o příběh mého pradědečka a jeho tří bratrů, z nichž se domů vrátil jenom jeden. A také je to příběh můj, který je věnován mému dvacetiletému pátrání. Je vlastně o tom, že člověk by se nikdy neměl vzdávat, pokud mu o něco důležitého jde. Ale je to do jisté míry i příběh jakéhokoli vojáka z Velké války.

Pomýšlíte na další cestu do Velletri?
Pokud vyjde projekt Fabia Taddei, tak se obávám, že mi nic jiného nezbývá. Ale pojedu tam určitě rád a s novými věnečky pro Floriána.

Váš život je spojen s uherskohradišťskou knihovnou, kam jste nastoupil téměř před 35 lety. Pak jste na chvíli odešel, než jste se zase vrátil. Kolik roků a kde jste byl mimo knihy?
Úplná chvíle to nebyla, byl jsem v jiných zaměstnáních devět let. Ale většinou jsem se motal kolem knih, jenom v soukromém sektoru. Pracoval jsem například jako vedoucí knihkupectví Portal nebo nakladatelský redaktor v nakladatelství Ottobre 12.

Proč jste se vrátil do knihovny?
Dobří holubi se vracejí. Stačí?

Hm. Tak se zkuste za těmi desetiletími v knihovně ohlédnout.
To je na další knihu.

Tak jen krátce. To zvládnete.
Je to jako ohlédnutí do pravěku. Když jsem začínal, neexistovaly počítače, ale pouze knižní lístky a papírové sáčky čtenářů. Jako i v jiných oborech prodělalo knihovnictví obrovské změny, věřím, že k snad k lepšímu. A to od postupné automatizace a internetizace až k dnešnímu půjčování on-line e-knih a audio knih. Dnes si čtenář může vyřídit většinu požadavků z domova, jediné, co se zatím nezměnilo je, že si knihy musí vyzvednout a vrátit osobně. Když dnes mladým kolegyním vyprávím o svých začátcích v knihovně, mám pocit, že mě považují za lovce mamutů (smíchy se zakucká). Co se ale zcela jistě nezměnilo, je fakt, že jsme tu pro naše uživatele a čtenáře a půjčování knih je služba. Proto tvrdím, že není ani tak důležitá znalost literatury jako přístup ke čtenářům. A to bylo i před 35 lety, kdy jsem začínal. Musí k nám mít důvěru a my jsme od toho, abychom ji každý den potvrzovali.

Co vás na práci v knihovně vždy nejvíce bavilo?
Kromě literatury samotné asi kontakt s lidmi. V prvním období své knihovnické profese jsem půjčoval v oddělení pro dospělé čtenáře a moc mě bavilo zodpovídat různé dotazy nebo vyhledávat poměrně náročné požadavky. Teď nejvíce miluji akce pro děti, kterých se mohu zúčastnit, a rád to dělám i aktivně, připomenu například Noc s Andersenem nebo pasování prvňáčků. To mě neuvěřitelně nabíjí, protože ředitel knihovny je více úředník než knihovník. A samozřejmě vize, kam knihovnu vést do budoucna, neustále zdokonalovat služby pro čtenáře, zavádět nové technologie a udržet kvalitu stávajících služeb.

A baví vás to pořád?
Zatím naštěstí ano. Nenudím se a to je fajn.

Máte nějaký životní sen?
…To bych si s prominutím nechal pro sebe.

(Čtyři díly příběhů týkajících se pradědečka Floriána Vystrčila jsou u konce. Zanedlouho uherskohradišťská knihovna zažije pokračování…)