„Blé, blé," odpovídá jí synek a gestem napodobuje čertovy rohy. Zúročilo se tak několikadenní intenzivní vysvětlování, kdo je čert, kdo kašpárek, že všichni budou na pódiu, ale hrát si s nimi nebude moci. Mne však tyto synkovy znalosti nijak neuklidnily.
Bojím se, že vydrží sedět v klidu sotva pět minut. Pak určitě vyskočí na sedadlo a začne po hercích házet věci. Nebo vyleze na pódium. Nebo něco podobného. „Nepočkáme ještě? Je na divadlo opravdu malý," snažím se na poslední chvíli vykroutit a nabízím výlet ke tchýni jako alternativu sobotního dopoledne. Neuspěl jsem.
Po příchodu do divadla se trochu uklidňuji. Už jsme tu deset minut a Šimon ještě nic nerozbil. A líbí se mu tady. „Šimonku, už zvoní, musíme si jít sednout na naše místa," vede jej manželka za ruku do hlediště, které je k mému údivu úplně plné rodičů s dětmi. „Tady je lidí. A jsou tu ještě mladší děti," uklouzlo mi nevěřícně, poněvadž jsem byl do poslední chvíle přesvědčen, že budeme v divadle s dítětem sami.
Druhým šokem je počet tatínků. Těch je jednoznačně více než maminek. Do řady vedle nás přišel dokonce odvážlivec se třemi dětmi. Má můj neskonalý obdiv. S klidem usazuje jedno dítě za druhým do červených sedadel a ještě stíhá prohodit pár slov s kamarádem, který na představení zavítal s manželkou a synem.
„Koupila jsem ti lízátko, ale rozbalíš si ho, až začne pohádka," poslouchám povely, které dává zřejmě babička své zhruba pětileté vnučce. Ta je mazaná! Prostě dítě uplatí sladkostí. Že mne to nenapadlo. „Skočím pro lízátko," šeptám ženě do ucha.
„V klidu seď. Mám jich pět v kabelce," usměje se na mne shovívavě a já znovu žasnu nad ženskou geniálností.
To už se v divadle potemní a na pódium vtrhne hbitý kašpárek, metá salta sem a tam, předvádí se dětem v plné parádě a v hledišti začnou intenzivně šustit obaly od lízátek a bonbonů. A taky se ozve jeden srdceryvný pláč. Holčičku v růžových šatečkách, pod kterými se ještě rýsuje plenka, kašpárek spíše vyděsil. A to tak, že tatínek s ní musí za dveře. Zbytek představení oba pozorují už jen pootevřenými dveřmi z chodby. Při každém otcově pokusu vejít do hlediště se totiž malá divačka rozpláče. Herce to však nijak nevykolejilo. Ani usedavý pláč, ani neposedné děti, ani pohyb v hledišti. „Až řeknu teď, tak všichni na Honzu zakřičíte, ať vstává," vtahuje děti do děje kašpárek. To se drobotině v hledišti moc líbí. Můžou křičet přes celé divadlo, i když jim to rodiče předtím zakazovali. Zapojení malých diváků do představení je vděčný prvek. Pro děti i pro rodiče.
Herců je mi však místy až líto. Mnohokrát jsem viděl dřinu na zkouškách, obří práci s naučením textu…a pak udělá osazenstvu největší radost povolení zakřičet si. Naštěstí dnes ansámbl nehraje o nominaci na Thálie. V hledišti nesedí přísní recenzenti, nýbrž dav nezkrotných dětí. Vystoupit před nimi však chce neméně odvahy.
Pro našeho Šimonka však asi není interaktivních prvků dost. Těsně před první půlkou, po třetím lízátku, se postavil, podíval se na kašpárka, nekompromisně mu řekl „pápá" a odešel směrem do šatny. A my pokorně za ním.
