Jeho vyprávění plné veselých i tragikomických historek ze života, střídalo čtení neméně zábavných pasáží z autorovy knižní novinky. Pestrým se povídání stalo i tím, jak do něj se svými glosami vstupovali také Tomáš Ježek z vydavatelství Ottobre 12, kde kniha vyšla a scénárista Jan Gogola.

„Jsem rád, že se tady sešlo tolik lidí z různých okolních míst. Já sem jedu přímo ze sklepa ze Skoronic," vítá autor lidmi zaplněné prostory kavárny a poznamenává, že Stroj se (ne) zadrhl je o regionu od Hradiště až po Kyjov a týká se divadel, folkloru, koštů slivovice i vín a všeho, co s nimi souvisí. „Je to tak trochu o sváru techniky a duše," pokračuje Holcman ve svém úvodním slovu a už jej doplňuje Tomáš Ježek. „Kniha obsahuje, kromě tří balad – novel také fejetony, které dříve vycházely v národopisné revue," upřesňuje vydavatel.

Josef Holcman se ale vzápětí pouští do dalšího z mnoha monologů toho večera, přerušovaných pobavenými výbuchy smíchu. Do placu sází jednu historku za druhou, až to chvílemi vypadá, že studnice příběhů, z níž čerpá, je bezedná.

„On má geniální paměť, všechno si pamatuje, tak jako Hrabal. Já, který si nepamatuji, co bylo předevčírem, jenom tiše žasnu a závidím," kroutí hlavou Jan Gogola. Josef Holcman ale bleskurychle na jeho výrok navazuje. „Jak říkal můj strýc Jožka Slovák, rezník z Velké nad Veličkou, o kterém píšu knihu Osobní poplach. Kdo chce lhat, mosí mět dobrů paměť a kdo chce bláznit, mosí mět zdravý rozum," kontruje Holcman.

S postupujícím časem se z jeho povídání, čím dál častěji stává diskuse, do níž se zapojuje i publikum. „Co nám za komunistů ublížilo nejvíc, to bylo přerušení kontinuity, na kterou se strašně špatně navazuje. Někdy to skoro ani nejde. Naštěstí je tady soudce ze Zlína, který dojíždí do svých rodných Skoronic dodržovat obyčeje, což má po svém tatínkovi," nechává se opět slyšet scénárista Gogola. S tím souhlasí i vydavatel Ježek. Ten si bere do ruky jednu z knih připravených na stole k prodeji i podpisu a z její poslední strany začíná číst věnování velehradského sochaře Otmara Olivy. „Ve škole nás učili, že lidská paměť má dvacet let. Vyvolený národ židovský veden pamětí svého druhu – totiž na Hospodina s důvěrou zahleděnou a vymodlenou, je po dvou tisících letech diaspory zpět v zemi zaslíbené. Jsou v boji a ví proč a zač je v Pardubicích perník. U nás defektní část populace (slovo národ zde nelze použít) volí tolikrát odhalené a usvědčené zlo, nebo na právo volby rezignuje vůbec. Zdá se, že zapomnění se stalo součástí našeho přežívání (o bytí se také nedá mluvit). Je nám třeba Holcmanů, aby sypali zlatý písek do dýchavičné mlátičky našeho zapomínání, protože do začátku každého rozpomínání se je do zásoby shromažďované psané slovo. V tomto případě slovo ne ledajaké."

Po dvou a půl hodinách setkání v Ulitém Kafé končí. Lidé postávají v řadě na poslední knížku Josefa Holcmana, jenž do každé z nich vepisuje své věnování. Mnozí z nich, stejně jako já, se už však nemohou dočkat jeho románu Osobní poplach, který během večer autor několikrát zmínil…

Josef Holcman je soudcem Okresního soudu ve Zlíně. Píše fejetony, povídky, ale i pojednání o lidových tradicích na Slovácku. Hodně jej ovlivnil jeho otec, který sepsal dějiny rodné obce i další zajímavosti z historie Kyjovska. Patnáct let byl vedoucím zlínské Malé scény a divadlo sám hrál. Jeho publikace Sváry, se stala předlohou inscenace Poletíme, slavná soudní stolice, poletíme, kterou hrálo Městské divadlo Zlín. Holcmanovi od roku 1993 vyšlo 11 knih, Stroj se (ne)zadrhl je jeho zatím poslední knihou.