A je jich skutečně mnoho. Při počtu 620 žáků z celého Zlínského kraje, kteří nyní školu navštěvují, se ani není čemu divit. „Filozofii naší školy vystihuje jednoduché krédo: vzdělávání, sport a zdraví," zahajuje sedmačtyřicetiletý Milan Melichárek naši debatu o sportu, školství i dnešním světě.

K jakému sportu máte vy sám nejblíže?

Hrál a trénoval jsem fotbal, takže se nabízí říci, že k fotbalu. Ale dnes stále více sleduji zejména hokej, tenis, volejbal, florbal i lyžování. To jsou všechno sporty, kterým se až doposud věnuji rekreačně. Mám rád aktivní přístup k životu.

Souvisí to jistě i s tím, že sportovka dnes a před dvaceti lety je velký rozdíl. Rozvoj některých „moderních" sportů je hodně dynamický…

To ano. Já si tuto školu dobře pamatuji právě z doby před dvaceti lety. Sportovku jsem začal sledovat v době, kdy jsem trénoval mladé fotbalisty, kteří sem chodili na základku. Byl jsem tehdy asistentem trenéra. Už tenkrát mne napadlo, že by bylo moc fajn, kdybych v této škole mohl působit i jako pedagog. Moc mě lákalo skloubit učení dětí se sportem a sportováním, k čemuž jsem měl vždycky blízko.

Filozofie, že vznikne fotbalová třída, hokejová třída a ten zbytek, ta už asi neplatí, že? Jaká tedy je ve škole nabídka sportů?

Už opravdu nemáme specializované třídy fotbalové, hokejové nebo atletické. Jsme škola s třídami s rozšířenou výukou tělesné výchovy, kterým říkáme sportovní třídy. Já vždy zdůrazňuji, že v hodinách tělocviku se žáci zabývají všestrannou sportovní přípravou.

Co si pod tím mám představit, třeba v porovnání s „nesportovními" školami?

V pěti hodinách tělocviku za týden se zabýváme gymnastikou, atletikou, míčovými hrami a speciálními aktivitami. Ve sportovních třídách tedy máme děti se zvýšeným zájmem o sportování. Chodí do nich jak děti, které mají v různých oddílech registračku a jsou tedy závodní sportovci, ale i děti nadané, které nechodí do oddílů. Máme výhodnou polohu školy, maximálně využíváme okolní areály a sportoviště. Hned vedle školy máme atletický, fotbalový a zimní stadion, aquapark s plaveckým bazénem, sportovní halu, městská sportoviště. I díky tomu z naší školy odchází sportovně všestranně založené děti.

Jaká struktura tříd, a potažmo i vzdělávání, u vás na škole tedy funguje?

Máme třídy se sportovním zaměřením, ale i s běžnou výukou. Na prvním stupni od třetího do pátého ročníku máme jednu sportovní třídu v každém ročníku, na druhém stupni od šestého do devátého ročníku máme dvě takové třídy v každém ročníku. Zbytek tříd označujeme jako běžné. I ty však vedeme ke zdravému životnímu stylu a smysluplnému využití volného času. Sportovní třídy jsou namíchané, v ideálním případě aby byla polovina kluků a polovina holek, reálně však bývá kluků více.

Kolik je u vás hodin tělocviku?

V třídách s rozšířenou výukou tělesné výchovy a sportu máme pět hodin týdně. Na jiných školách jsou to jen dvě hodiny. Fungujeme tak, že každý den je jedna hodina věnována jiné sportovní činnosti. Rozvrh hodin máme poskládaný tak, že jednou za týden se dítě dostane do sportovní haly, jednou na zimní stadion, jednou na plavání, jednou jsme v naší tělocvičně a jednou pak vybrané sportoviště zopakujeme, případně jdeme do školní posilovny. Samozřejmě že když je pěkné počasí, využíváme okolních sportovišť a jdeme ven.

Role ředitele sportovní školy je asi nezáviděníhodná, to se vlastně pořád vnitřně bijete, zda se více orientovat na sport, nebo na vzdělání…

V tomto mám zcela jasno. Máme sice více hodin tělocviku, ale nesmí to být na úkor vzdělávání. Naši žáci tak ve výsledku mají o několik hodin výuky navíc oproti povinnému vzdělávacímu programu. My děti připravujeme nejen pro sport, ale i pro život a pro studium na střední škole. Pevně držíme vzdělávací linii. Přiznávám, že pro sportovce, který má odpolední tréninky a o víkendu zápasy, je školní docházka trochu složitější a náročnější než pro běžného školáka. Z vlastní zkušenosti však mohu říci, že se nám tímto u dětí daří vypěstovat samostatnost, jsou v mnoha činnostech rychlejší a sebevědomější. A to se v dnešním světě hodí.

V čem vidíte vaši hlavní devízu?

Ve spolupráci se sportovními oddíly. Ve škole máme fotbalisty z FC Slovácko, hokejisty, kteří hrají za HC Uh. Hradiště, máme vlastní školní florbalový klub, spolupracujeme s atletikou, s volejbalovým oddílem. Naší výhodou je, že u nás jsou učitelé, kteří působí v různých sportovních oddílech, i díky tomu je spolupráce opravdu hodně blízká. Funguje to tak, že tréninky navazují na vyučování, přizpůsobujeme tomu i časy obědů ve školní jídelně. Například kluci jdou ráno na hokejový trénink, pak do školy, a pak třeba na relaxační plavání. Fotbalové tréninky jsou po vyučování, ale trenéři Slovácka chodí i do hodin tělocviku, takže na kluky působí jak učitel, tak trenér, náplně všech těchto činností jsou na daný den a týden přesně plánovány. Zavádíme také individuální trénování.

Individuální trénování? Co to přesně je?

Na základě schváleného individuálního vzdělávání žák odejde z vyučování, potrénuje s trenérem, a pak se vrátí zpět do školy. Pokud chceme dosáhnout většího úspěchu, tak je třeba s talenty pracovat více a více. Individuální trénink vychází ze studií, které říkají, že má-li být člověk v některé činnosti stále lepší a lepší, je třeba tuto činnost intenzivně trénovat. Takto zatím fungujeme s našimi mladými talentovanými fotbalisty, hokejisty a tenisty. Všechno musí být samozřejmě vyvážené, pokud to žákům nejde ve vyučování, nebo si toho neváží kázeňsky, tak tuto možnost nedostanou. Tím v nich pěstujeme i odpovědnost.

Každý rodič má jistě sen, že jeho dítěte bude úspěšné a ještě lepší než on sám. Když dá pyšný otec hocha na sportovku, jistě z něj chce mít nejmíň Messiho. Mezi učiteli se říká, že s rodiči je to často větší boj než s jejich potomky. Také to pozorujete?

Já říkám, že s každým člověkem se dá bavit a věřím, že i domluvit. Od samého začátku všem říkáme, že u nás dítě získá vztah ke sportu, umožníme mu sportování v maximálně vstřícných podmínkách, ale rodiče nesmí očekávat, že z každého bude Messi nebo prostě vrcholový sportovec. Na druhou stranu máme tak nastavené podmínky, že pokud dítě sportovní talent skutečně má, tak u nás má největší pravděpodobnost, že postoupí směrem k profesionální kariéře.

Z hradišťské Sportovky skutečně vyšla i mnohá dnes už slavná jména…

Ano. Z těch, co si jen tak rychle vybavím, jsou to třeba fotbalisté Michal Kadlec a jeho otec Miroslav Kadlec. Ale v podstatě již mnoho let většina dobře známých prvoligových fotbalistů FC Slovácka jsou absolventi hradišťské fotbalové akademie a tím i naší školy. Z poslední doby jsou to například brankář Dušan Melichárek nebo juniorští reprezentanti Michal Trávník, Tomáš Břečka, Michal Sadílek. Zmíním i hokejisty Jaroslava Balaštíka, Ladislava Kohna nebo Radima Bičánka, ti všichni to dotáhli až do NHL. Ale máme slavné absolventy také třeba mezi veslaři – Jakub Hanák a Michal Plocek. Samozřejmě řada absolventů školy jsou úspěšní a známí ve svých zaměstnáních a různých činnostech.

Co má tedy rodič udělat pro to, aby se jeho dítě stalo slavným sportovcem, nebo aspoň rádo sportovalo?

Základ je přijít s dítětem na zápis do prvních tříd ZŠ Sportovní. Ten se koná ve druhém únorovém týdnu. Pokud u zápisu zjistíme, že dítě je školně zralé, může nastoupit.

To jde zrovna do sportovní třídy?

My se sice už od první třídy snažíme vytipovat si děti, které jsou sportovně šikovné a dát je spolu do jedné třídy, ale nemáme hned od začátku docházky sportovní třídu. Na to jsou děti v tomto věku ještě malé. První a druhý ročník nám slouží k jejich poznávání. Ke konci druhého ročníku děláme takzvaný výběr, v němž se nám děti ukáží, jak na tom sportovně jsou, a z nich vytvoříme jednu sportovní třídu. Pokud by jich bylo moc, uděláme dvě sportovní třídy.

A je nějaký problém, když se rodič rozhodne dát své dítě na sportovní školu až v průběhu školní docházky?

To může být problém. Máme sice hodně dodatečných příchodů do naší školy, ale často už máme ve třídách kapacitu na maximu. V některých ročnících se tedy do tříd už prostě nedá dostat ani jeden žák navíc. Funguje to tak, že třídy plníme zájemci z řad prvňáčků a pak je postupně až do devátého ročníku doplňujeme. Bohužel však občas rodičům skutečně musíme říci, že prostě nemáme volné místo. Řešením je dát k nám dítě hned od prvního ročníku, aby bylo ve třídě od jejího vzniku, aby si zvyklo na naše učitele, na styl výuky, na atmosféru u nás.

Kdybyste měl říci jednu věc, kterou by si dítě z vaší školy mělo odnést, co by to bylo?

Já bych hlavně chtěl, aby z naší školy vycházely spokojené děti, které jsou dobře připravené pro život. Chceme, aby děti do školy chodily s chutí a líbilo se jim tady. O to se snažíme i tím, že dbáme na příjemnou atmosféru ve škole, nabízíme zajímavé prostředí s pocitem bezpečí, kvalitní vzdělávání a zájmovou činnost.

ČTĚTE TAKÉ Pololetní vysvědčení: Podívejte se, jak se předávalo na Slovácku