Marta Kondrová: Za starou fotografii dostanete rodinné vstupenky do muzea

Kdo to je vlastně etnograf?

Někdy mám pocit, že za etnografa se považuje každý, kdo pár dní navštěvuje folklorní soubor. Pravdou je, že folklor (tedy písně, tance, ústní lidová slovesnost) je jenom jednou ze součástí lidové kultury, kterou se etnografie jako vědní obor zaobírá. Často dostaneme od studentů otázku, zda jim můžeme několika větami popsat lidovou kulturu. Na to odpovídám, že aby člověk získal základy vědění o lidové kultuře, je třeba pětileté studium etnografie, po jehož ukončení zjistíte, že jste vlastně na začátku. Etnograf se učí celý svůj profesní život, získává informace od pamětníků, z fyzických dokladů v muzeích i písemných materiálů v archivech.

Má etnograf pevnou pracovní dobu?

Práce etnografa v muzeu je pestrá a zajímavá. Sbíráme doklady umu našich předků a z nich skládáme střípky příběhů jejich života. Chodíme po starých „hůrách", chalupách, sklepích a ze zdánlivého haraburdí vybíráme předměty, které nám dokladují to, jak žili lidé na vesnicích na Slovácku. V muzeu takové předměty popíšeme, přiřadíme jim evidenční číslo, ve spolupráci s konzervátory se staráme o to, aby získaly svůj původní lesk a mohly tak ve výstavách sdělovat poselství minulosti. To jsme „jakš takš" schopni vměstnat do osmihodinové pracovní doby. Pak ale také jezdíme do obcí a fotografujeme, natáčíme a vůbec dokumentujeme stále živé tradice. Správný etnograf si všímá všeho, co se kolem něj děje, a vlastně nikdy nedokáže úplně vypnout a říct si: „To mě nezajímá, teď nejsem v práci." Takže s trochou nadsázky můžeme říct, že „čert a etnograf nikdy nespí."

Co vás fascinuje na etnografii?

To, že vám stále přináší nové poznatky. Etnografie není mrtvou vědou o zvycích dávno minulých. Je to vědní disciplína využívající současné moderní techniky a má mnoho možností, jak své poznatky aplikovat také do praxe. Může se jednat například o rekonstrukce krojů z různých lokalit zasazených do konkrétního času, často se s námi radí pořadatelé při organizaci nebo obnovení některého zaniklého zvyku a tak dále. Lidé v obcích se stále více a častěji vrací k tomu, co zde kdysi bylo doma a to je dobře, protože hledáním vlastních kořenů si vymezujeme své místo v životě, společnosti i ve světě. Z minulosti se můžeme, a měli bychom, se poučit a vzít si z ní to nelepší pro budoucnost.

Co vám přinesla práce za překvapení?

Práce etnografa je plná překvapení na každém kroku. Tak je tomu vždy, když pracujete s lidmi. Někdy jsou překvapení příjemná, ale jsou i chvíle, které vás zaskočí. Jako třeba když uspořádáte výstavu a návštěvníci vám po prohlídce řeknou: „a to sme měli doma po stařence, ale před týdněm sme to vyhodili, spálili nebo dali dětem na hraní". Při tom se může jednat o zdánlivě bezcenné, ale pro muzejníky hodnotné věci. Proto všem říkáme, než něco vyhodíte, zavolejte do muzea nebo se za námi zastavte – třeba se jedná o cenný doklad kroje, výšivky nebo řemeslného výrobku. Stejně tak je tomu, když si nechá některý folklorní soubor ušít kroj, který nectí způsob výzdoby, střih, časové hledisko a mnohdy ani nevypovídá nic o lokalitě. V muzeu je mnoho dokladů lidového oděvu z celého Slovácka a my v tomto směru můžeme pomoci a často a rádi to děláme.

Kým je pro vás Antonín Václavík, kterého si muzeum výstavou připomíná?

Tato otázka vyzní vlastně stejně jako: „Můžete na pár řádcích popsat co je to lidová kultura?" Život a obrovsky bohaté dílo Antonína Václavíka několika slovy prostě popsat nemůžeme. Pro mne osobně je ztělesněním nesmírně pracovitého člověka, který dokonale znal venkovské prostředí, o kterém pak vydával publikace jako Luhačovické Zálesí nebo Podunajská dědina v Československu. Dokázal se na jevy lidové kultury dívat v širokých souvislostech, hledat jejich paralely v jiném kulturním prostředí a vyvozovat závěry, které etnologie dodnes přijímá jako platné. Jako pro etnografku Slováckého muzea je pro mne nesmírnou ctí, že mohu pracovat v instituci, které dal pevné organizační a odborné zásady, z nichž můžeme čerpat dodnes. Nejlépe bude, když se čtenáři přijdou seznámit s jeho osobností na výstavu, která je mu věnovaná a ve Slováckém muzeu bude otevřená až do 10. července letošního roku.

Setkají se i děti ve výukovém programu s Antonínem Václavíkem?

Setkají se s jeho odkazem, s tím proč a jak sbíral věci, které dnes ve Slováckém muzeu máme. Jeho motem bylo: „Zrnko k zrnečku". Tedy – sbírejme střípek ke střípku, abychom mohli nakonec poskládat mozaiku života našich předků. Děti mohou nahlédnout do fiktivní pracovny, kde Antonín Václavík třídil a zapisoval kraslice, výšivky, obrazy i kroje, mohou se seznámit s tím, co vlastně znamená pracovat jako etnograf v muzeu a čeho je důležité si všímat, když zkoumáme minulost. Kupříkladu velmi cenné jako doklad oblékání i průběhu některých zvyků jsou staré fotografie. Ne každý se chce s těmito rodinnými památkami rozloučit. Proto si často půjčujeme co možná nejstarší fotky, které skenujeme a ukládáme do fotoarchivu, kde budou čekat na příležitost dostat se na výstavu, do publikace nebo do novin.

Jaké jsou podmínky současné speciální nabídky muzea?

Pro děti ze základních škol je připraven animační program, který mohou začít vlastně už doma. Pokud přinese třída alespoň jednu starou fotografii, na které budou zachyceny zvyky jako svatba, křtiny, pohřeb nebo také fašank, hody či na nich budou osoby v krojích, celá třída bude mít zvýhodněné vstupné, a to pouze 20 korun za jednoho žáka. Fotografie by měla být z let 1900–1960. Čím starší, tím lepší. Výzva je také impulsem pro všechny rodiny, aby nahlédly do své historie. Mohou se dozvědět něco málo o tom, jak se žilo, když byli jejich prarodiče malí, a stát se malým výzkumníkem na poli etnografie. S fotografií v ruce pak s dědečkem a babičkou mohou rovnou zamířit do muzea a vyměnit ji do 10. července za jednu volnou rodinnou vstupenku.