Tento bývalý televizní novinář, doktor pražské FAMU a přednášející na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, se hradišťské LFŠ účastní pravidelně už osm let a nejvíc si na ní podle svých slov cení její otevřenosti.

Letos filmy z vaší rodné země také uvádíte. Jaké delikatesy jste divákům připravili?

Jde celkem o šest filmů. Jsou to snímky patřící k takzvané nové rumunské filmové vlně. Ta je rozdělena do dvou částí. První lze datovat do let 2000 až 2004 a druhá trvá od roku 2005 do současnosti. Z těch šesti projekcí patří dva filmy do první vlny a čtyři do novější vlny druhé. Představí se filmy režisérů Cristi Puiua, Catalin Mitulescua, Napoleona Helmise a Cornelia Porunboia z doby, kdy všichni byli studenti. Připomínám, že každý z nich po roce 2004 natočil filmy, které obdržely významná ocenění hlavně na evropských festivalech.

Které z těchto filmů, jimiž se v těchto dnech v Uherském Hradišti rumunská kinematografie prezentuje, získal nejvíce vavřínů uznání?

Všechny snímky, které vznikly ve druhé vlně, tedy po roce 2005, byly oceněny na různých festivalech. Ale nejpopulárnější, jak u kritiků, tak i u divácké veřejnosti, je film s názvem Jak jsem strávil konec světa režiséra Catalina Mitulesca. Tento film se promítal v sobotu v kině Hvězda a jeho projekci byla přítomna také představitelka hlavní role Doroteea Petreová, která je rovněž protagonistkou filmu Ryna, jenž měl v Uherském Hradišti premiéru v neděli. Docela podařený a u diváků oblíbený je také film Papír bude modrý režiséra Radu Munteana, zabývající se rumunskou protikomunistickou revolucí pohledem vojáků a policistů, kteří bojovali vlastně proti neznámému nepříteli.

Prozraďte nám vaše oblíbené režiséry i váš názor na současnou světovou kinematografii.

To je pro mě docela těžká otázka, protože ačkoliv jsem Rumun, v Čechách žiji už osm let a mojí specializací je zejména česká, slovenská, polská a maďarská kinematografie. Mezi moje oblíbené režiséry patří především ti z nové české vlny, jako je například Pavel Juráček, Jan Němec, Hynek Bočan, i takzvaní intimisté jako je Miloš Forman, Jaroslav Papoušek a Ivan Passer, včetně samozřejmě Vojtěcha Jasného a také Jiřího Menzela. Mám rád také představitele současné české kinematografie. Za výbornou režisérku považuji Alici Nellis, unikátní režisér na evropské úrovni je Saša Gedeon. Jan Hřebejk ví, jak na filmovém plátně vyprávět hluboké životní příběhy, na což se v evropském kontextu tak trochu zapomíná. Velkým talentem je mladá česká režisérka Karin Babinská.

Který z českých filmů jste viděl naposled?

Mám snahu jít na všechny české filmy, které přicházejí do kin. Musím ale přiznat, že například Vratné lahve jsem viděl už třikrát.

Jaké množství filmů jste jako filmový teoretik a pedagog schopen na festivalech zhlédnout?

To je těžko říct. Na filmových festivalech v Uherském Hradišti či Karlových Varech během deseti dnů zhlédnu zhruba padesát až šedesát filmů.

Čím je podle vás LFŠ v Uherském Hradišti oproti jiným filmovým festivalům výjimečná?

Každopádně je to velice demokratický festival. Je zde hodně otevřená atmosféra, kdy každý mluví s každým. Tady neexistuje omezení typu, sem nesmíš nebo tento prostor je pouze pro VIP. V Hradišti je k vám každý velký režisér otevřený a velice rád odpoví na otázky, což všude jinde není tak úplně běžné. Navíc zdejší LFŠ vznikla jako undergroundová iniciativa a alternativa ke stranickému pohledu na kinematografii, a také proto ji velice respektuji a uznávám.