Na 339 stranách najdou čtenáři jak povídky zmiňovaného faráře o bohyních, tak i úvahy Vlastimila Hely k tomuto tématu.

Proč podle vás žítkovské bohyně stále táhnou čtenáře a stále to lidi nejen na Slovácku zajímá?

Tuto otázku jsem si dával i já a bylo to jedno z východisek pro napsání knihy. Jistěže to souvisí i s boomem kolem žítkovských bohyní, o nichž vyšlo několik knih. Uvědomuji si čím dál víc potřebu lidí vrátit se k prastarým magickým praktikám, k mystice.

A není to jenom otázka zvědavosti a módnosti. Lidem to něco přináší.

Odhalují v sobě cosi skryté, co dosud nedokázali pojmenovat.

Snaží se v sobě oživit dávno zapomenuté dimenze a integrovat je do života, vždyť život je vlastně jistá forma magie.

Sám jste mluvil o boomu. Četl jste knihy od Jiřího Jilíka a Kateřiny Tučkové? Které pojetí vás více zaujalo, které je vám bližší?

Oba dva autory respektuju. Moje kniha má blíže k dokumentárnímu stylu pana Jilíka.

Hledal jsem i jiný přístup, který by vnesl více světla do tématu žítkovských bohyní.

Snažím se o autentickou výpověď postavenou na faktech, pokud je to aspoň trochu možné.

Navíc hledám v událostech příběhy, které vždycky obsahují další sdělení jako reflexi zkušenosti.

Jiří Jilík se žítkovskou bohyní Irmou Gabrhelovou.
Jiří Jilík: S Irmou Gabrhelovou odešla poslední autentická bohyně

Ve vaší knize se zaměřujete na kněze Josefa Hofera, proč?

Prvotním úmyslem bylo vydat pouze texty věnované fenoménu žítkovských bohyní z Moravských Kopanic, jak jej popsali autoři z přelomu 19. a 20. století a především farář a učitel Josef Hofer.

Po příchodu do Starého Hrozenkova v roce 1910 se setkal s žítkovskými bohyněmi i jiným modelem prožívání světa, včetně prvků magie jako způsobu spojení se silami přírody, které, ať už v ně 'věříme', nebo ne, vnímáme je, anebo necítíme vůbec nic, fungují.

Jeho složitý životní příběh stejně jako kontakt s kopaničářskou lidovou magií, kterou zachytil ve svých povídkách, je metaforou, která je použitelná i pro pochopení dnešní doby.

Navíc v poslední době vznikl ne úplně pravdivý Hoferův obraz. Můj text se snaží drobně přispět k jeho rehabilitaci.

Co čtenáři mohou od publikace očekávat, co v ní najdou?

První část nabízí pohled na Josefa Hofera na začátek 20. století v širším kontextu doby a počátky jeho působení na Kopanicích i to, jak vnímal život v odlehlém regionu, kam se dostal takřka za trest.

Kniha obsahuje přes dvacet autentických Hoferových povídek o žítkovských bohyních.

Vyšly v útlé knížečce jeho vlastním nákladem kolem roku 1913. V další části knihy jsou úvahy o původu i vysvětlení fenoménu bohyní na Kopanicích, a to jak očima samotného Hofera, tak s využitím pozdějších poznatků.

Ale není to dokument v pravém smyslu slova. Ani vyčerpávající Hoferův životopis, ani dokonalá historie samotných bohyní.

Kniha nabízí různé informace tak, aby si z nich čtenář mohl udělat svůj vlastní úsudek, případně aby nad tím přemýšlel ve vztahu ke svému životu.

Hoferův nadčasový životní příběh, proměny způsobu myšlení i změny paradigmatu světa kolem něho nabízí čtenářům vyslovené i nevyslovené otázky provokující k zamyšlení.

Jiří Jilík.
Osobností Moravy za rok 2016 se stal spisovatel a publicista Jiří Jilík


Říkal jste, že významnou částí jsou Hoferovy povídky, jaké jsou?

Byl katolickým farářem a tak se nemůžeme divit jeho kritickému pohledu na pověry i bohyně, jejichž působení považoval za blud a balamutění lidí.

Kde však je logika v koncích, jsou výsledky, které bohyně měly – i on sám přiznává, že tam chodí desítky lidí denně. Patrně věděli proč. A patrně jejich „kúzla“ fungovala.

Ony kopanické ženy pomáhaly druhým v situacích, kdy jim už nikdo jiný pomoct neuměl. Doktoři, faráři, úřady…

Taky si byly vědomé, aspoň se tak domnívám, že cesta k uzdravení, vyřešení složité životní situace a podobně začíná u člověka samotného.

Celá procedura, včetně věštění a zaříkávání, k tomu pomáhala.

Hoferovy práce jsou podle mne mistrných zachycení těžkého života na Kopanicích na počátku 20. století.

Sbíral pověry, ale i příběhy ze života Kopaničářů. Ne nadarmo se o tomto kraji říkalo, že je tam chlebíček doslova z kameňa.

Doktor byl drahý a daleko. Kopanice byly izolovaný prostor, lidé tam žili svým způsobem života.

Hofer si uvědomoval, že se svět vyvíjí a že civilizační rozměr musí dřív nebo později proniknout i k nim.

Snažil se věci pojmenovat takové, jaké jsou, často i za cenu vlastního nepohodlí.

Plastiku orlice za Osobnost Moravy 2016 převzal Jiří Jilík při jízdě králů
Plastiku orlice za Osobnost Moravy 2016 převzal Jiří Jilík

A co osoba samotného Hofera?

Do písmene splňuje charakteristiky mužů narozených ve znamení Štíra.

Pronikavé vhledy do situací, s velkou míru vnímavosti i empatie, upřímnost a touhu po spravedlnosti.

Sám se tak cítil a používal proto pseudonym Rectus, spravedlivý.

Nebál se složitostí. Díky tomu se v nich celý život pohyboval. Ne, on nebyl svatý, byl stejně chybující jako každý jiný člověk, a ne vždy objektivní.

Ale kdo je? Ale ať se na něho dívám ze všech možný úhlů pohledu, vychází mi jako poctivý člověk, který měl určité vidění světa a nebál se ho prezentovat – ať už nahlas a hlavně v písemné podobě. To uměl dobře.

Tyto osobní rysy se poprvé výrazně projevily v kauze olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna.

V sérii článků upozornil na důsledky jeho neomezené moci, zpronevěření se svému úřadu a duchovnímu poslání.

Přispěl tak k odvolání Kohna z arcibiskupského stolce. I v tom je možné najítí jistou paralelu k současností…

Na druhou stranu Kopaničářům pomáhal, zamiloval se do tohoto kraje. Přál si, aby tam mohl být pochovaný, třeba i za zdí hřbitova, kde se pohřbívali vyděděnci.

I díky jeho iniciativě se na Kopanicích postavily školy.

Nechci z něj ale dělat idylickou postavu.

Byl ochoten říkat věci nahlas, pojmenovávat věci pravými jmény, často jít hlavou proti zdi a tak se svým způsobem obětovat.

Tehdy i dnes takových mnoho není.

Jiří Jilík (vpravo). Ilustrační foto.
Jiří Jilík zprostředkuje setkání s žítkovskými bohyněmi

Jak kniha vznikala?

Můj pradědeček se na Žítkové narodil a já bydlím v Bojkovicích, a tak jistou osobní vazbu na Kopanice mám a pohybuju se tam vždy velmi rád.

Příběhy Kopaničářů i bohyní mne zajímaly, už když mi bylo kolem dvaceti.

Teď jsem se k nim po 40 letech vrátil.

Požádal mě o to můj kamarád, publicista a vydavatel Jiří Kuchař asi před šesti lety.

Tehdy jsem si nebyl jistý, jestli mám vůbec právo se tím zabývat, a potřeboval jsem se na to připravit.

Při tvorbě mi velmi pomohli přátelé z Muzea Bojkovska.

Za mnohé materiály vděčím tamní knihovnici Zdeňce Maňasové.

Zároveň vloni uplynulo sedmdesát let od Hoferovi smrti, a tak se bylo možné jeho texty publikovat.

Na začátku loňských prázdnin jsem to začal dávat do písemné podoby a před Vánocemi byla kniha na světě.

Tajemství bohyní na Žítkové není vaše první kniha, kde se vám obecně dobře píše?

V létě píšu na zahradě, mám tam takový altánek.

Na psaní potřebuju především klid.

Třeba večer nebo v noci.

Sám jsem ale například i ve vlakovém kupé na cestě do Prahy, kde nikoho neznám, to splňuje moje podmínky samoty.

Jde mi o to oprostit se ode všeho.

Vlastimil Hela žije v Bojkovicích odkud i pochází. Narodil se v roce 1956 v Uherském Hradišti. Je autorem regionálních historických monografií a dále knih Hey Joe!, Umírali i za naši svobodu, nezapomínáme nebo Ty jsi moje vstupenka do nirvány. Když nepíše, působí jako mentální kouč a lektor, vede semináře o leadershipu, komunikaci, zvládání času a stresu. Je také zakladatelem Keltského telegrafu.