O velkém zájmu spatřit na vlastní oči finále celého festivalu svědčí už dlouhá fronta, která se před kinem krátce před začátkem programu vytvořila. Já naštěstí vcházím ještě do prázdného sálu a mířím si to do předních řad. Jan Gogola, Helena Třeštíková – čtu na některých jmenovkách v první řadě a poznávám, že tato linie nebude ta správná. Zaujímám proto pozici o něco výše a během pár minut se stejně tak zaplní i celý sál.

„Chtěl bych se vás přítomných zeptat, kdo z vás tu byl před několika dny na zahájení festivalu?" chopí se krátce na to po znělkách LFŠ úvodního slova herec Slováckého divadla Josef Kubánik. Sám také poté, co obdrží od obecenstva odpověď, začne zpívat připravenou píseň, při které mu svým baletním tancem sekundují jeho dvě divadelní kolegyně.

„Mé kolegyně jsou tady dnes večer mimo jiné i jako časomíra. Pokud se nám bude zdát, že už hovoříte příliš dlouho, začnou odpočítávat a my pak vypneme mikrofony," rozesmívá posléze publikum stejně jako svého prvního hosta Josef Kubánik. Na podium si totiž k sobě pozval ředitelku LFŠ Radanu Korenou.

„Přiznám se, že jsem teď v takovém melancholickém rozpoložení. Když něco rok připravujete, ono to báječně funguje a nyní to končí a prakticky vše začíná opět od začátku…," vyznává se do mikrofonu ředitelka festivalu. Jejím možná smutným slovům však vzápětí dodávají odlehčený nádech obě baletky na pokraji podia. Zatímco jedna z nich začíná netrpělivě na obou rukou odpočítávat od deseti k jedné, druhá už únavou padá k zemi. Smějící se Radanu Korenou však scénka nevyvádí z míry a přidává další svůj postřeh.

„Potěšilo mě velké množství dětí, které se na festivalu pohybovalo. To znamená, že filmovka může pokračovat, protože máme zajištěnu novou nastupující generaci," sděluje ředitelka svému partnerovi na podiu, stejně jako naslouchajícímu publiku.

„To ještě nevíte, že během filmovky byly další děti zplozeny," rozesmívá všechny přítomné Josef Kubánik a zvolna posune program večera do další fáze. Krátce na to si k sobě volá starostu Uherského Hradiště Stanislava Blahu. Než ten stihne vůbec říct první slova, pobaví všechny v sále tentokrát předčasně spuštěný zvuk fanfár.

„Letos to byla moje první filmovka ve funkci starosty a proto byla zase trochu jiná…," pronáší směrem k naslouchajícím Stanislav Blaha. Také jeho slova po chvíli doplňují dvě nezbedné baletky, které opět humornou formou naznačují, že je čas posunout program dál. A průběh večera za chvíli vrcholí. Své ocenění si totiž přebírá poslední z letošní pětice filmových osobností. V závěrečný den festivalu je to režisérka Helena Třeštíková. Výroční cenu Asociace českých filmových klubů v podobě makety zmrzliny v kornoutu dostává z rukou ředitelky festivalu Radany Korené.

„Ocenění obdržela za citlivost, vnímavost a empatii, s nimiž sleduje osudy svých obyčejných i neobyčejných hrdinů a skládá jejich prostřednictvím obraz našeho skutečného světa," zní zdůvodnění pro udělení této ceny, které si všichni hosté v sále mohou přečíst na promítacím plátně.

Slavnostní ceremonie se chýlí ke svému závěru a vzápětí ji střídá co jiného, než opět film. Tentokrát je jím dokument Heleny Třeštíkové, nesoucí název Mallory. Mezi tím ovšem já již budovu kina opouštím. Mířím za dalšími povinnostmi, ale zpětným pohledem ještě stihnu zkontrolovat, jak se na průčelí kina bude za několik měsíců vyjímat číslice 42…

Uherské Hradiště letos hostilo už 41. ročník největšího nesoutěžního filmového festivalu v České republice. Ten se konal ve dnech od 24. července do 1. srpna.