V předvečer svátku, ve středu 4. července, pro ně připravila Maltézská pomoc ve spolupráci s Českým velkopřevorstvím Suverénního řádu Maltézských rytířů a pod záštitou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera pestrý program. Mezi desítkami vozíčkářů z naší vlasti byla i pětačtyřicetiletá Lenka Zimmermannová z libereckého centra Esy Handicap Help, která Slováckému deníku poskytla exkluzivní rozhovor.

Co vás nejvíce zaujalo na letošním mezinárodním setkání?

Vřelé přijetí, srdečná atmosféra, pohoda a klid. Každý rok se na toto shledání moc těším. Škoda jen, že speciální vlak, kterým jsme z našeho kraje cestovali, měl dvouhodinové zpoždění. Nestihli jsme v bazilice mši svatou pro vozíčkáře a přišli jsme i o část setkání se známými osobnostmi, které se konalo v tělocvičně velehradské školy. Kvůli vlakovému zpoždění jsme přišli třeba o vystoupení premiéra Mirka Topolánka, ale zato jsme ještě stihli zdravice a projevy dalších vzácných hostů, jakým byl kupříkladu státní sekretář Vatikánu Tarcisio Bertone, který celebroval slavnostní poutní mši svatou.

Nabízí se možná trochu indiskrétní otázka. Jste upoutána na invalidní vozík od útlého dětství, nebo k tomu došlo až po nějakém úraze?

Nejde o žádnou indiskrétní otázku. Takových nebo podobných jsem dostala stovky. Je to možná trochu rarita, ale nešlo o žádný úraz, spíše asi o nešťastnou náhodu. Na vozíček jsem se dostala před deseti lety po vakcíně na vzteklinu. Ruce jsou pro mě od té doby motorem. Nikdo vám nenajde recept na život s postižením. K tomu jsem se musela prokousávat sama, snad jedině za pomoci blízkých lidí. Sedět doma a brečet by nic nepomohlo. To ani není mým cílem. I vzdor svému handicapu se necítím rozhodně osamělá. Vážím si i toho současného zdravotního stavu, s nímž jsem se naučila žít. Přestože nemohu dělat své původní povolání, práci mám. Já se domnívám, že vozíčkáři někdy udělají více práce než zdravý člověk, protože si jí hledí, chtějí sobě i druhým dokázat, že něco umějí.

Čím je vám Slovácko, kam se ráda vracíte, blízké, co vás v tomto kraji zaujalo?

Vládne tu pohoda, vlídnost z lidí přímo vyzařuje. Na Slovácku je nejen dobré víno, ale i slovácká slivovice. Každému z klientů našeho zařízení přivezeme z Velehradu nějaký dárek. Pak budeme dva až tři měsíce žít ze vzpomínek na setkání a opět přijde čas, kdy se budeme těšit na další shledání. Věřím, že se na poutním Velehradě za rok opět setkáme.

V čem bylo pro vás setkání vozíčkářů přínosem?

Nikdy nezapomenu na setkání před čtyřmi roky, na němž jsem byla se stejně postiženými lidmi z našeho zařízení poprvé. Na dojmy z něj budu dlouho vzpomínat. Vládla zde vynikající atmosféra, všichni vozíčkáři byli v pohodě a stejně tak tomu bylo při každém dalším setkání, tedy i letos. Zvláště mě těší, že jsem se na Velehradě potkala s těmi, s nimiž jsem v minulých ročnících navázala nová přátelství a letos jsme je ještě více utužili. Pro mě osobně je největším přínosem právě ona příležitost k vzájemnému setkání. Jen ať ta tradice dlouho vydrží.