Drobný sympaťák s ostře řezanými rysy kolem sebe šíří pohodu a úsměv, a tak je moc příjemné se s ním potkat a popovídat si. Jen pro dámy mám drobné varování – může se stát, že se na vás Ivan usměje přes brýle, ošálí vás milými slovy, a než se nadějete, odjíždíte domů pomalovaná.

Potkáváme se na desátém ročníku Včelarské baňky. Co vy a slivovice, jak si rozumíte?

To se vám do těch novin snad ani nebude hodit. Abych pravdu řekl, přešel jsem spíš na víno, protože jsem zdědil vinohrad. Ale slivovici mám samozřejmě pořád rád, jen teď už piju menší množství a kvalitnější gořalky. Spíš si k ní přivoním, než že ji vypiju.

A co vaše pracovní aktivity?

Znáte to, co se zrovna nachomýtne. Pořád dělám v Trnkách brnkách a pravidelně píšu do Cykloturistiky. Teď navíc jezdíme se třemi kamarády po víkendech na hrady, oslavy a slavnosti malovat karikatury a bodypainting.

Vy a bodypainting? Jak se to karikaturistovi stane?

Jeden člověk, který pořádal vinné slavnosti, na nich chtěl mít karikaturisty, tak nás oslovil přes Trnky. No a kamarádi tam malovali karikatury a já rovnou na tělo. Je to samozřejmě celkem štvalo. To víte, záviděli mi, tělo je přece jen příjemnější plátno než papír. Tak teď už děláme bodypainting všichni.

Vaše oblíbené motivy?

(smích) Podívejte se na tu naši prsatou včelu a odvoďte si to z ní.

Jaký je v tom rozdíl, malovat na papír a na krásné ženské tělo?

Obrovský. Vždycky se hrozně těším, až nám dojde papír.

A co vaše plány do budoucna?

Pokud to půjde tak, jak to jde teď, budu velmi spokojen. Takže plány žádné nemám.

Poznamenaná Křemečkem (na vlastní kůži)

„Pojďte, taky vám něco nakreslím, ať o tom malování na ženské jenom nekecáme,“ nabídnul mi Ivan Křemeček v přeplněném sále hospody uprostřed vřavy Včelarské baňky.

„No dobrá, ale jen na ruku,“ souhlasím zdráhavě.

„A co chcete?“

„To nechám na vaší fantazii.“

„No to snad ani ne, to bych nedělal,“ směje se na celé kolo Ivan.

Nakonec se shodneme na oné slavné prsaté včele, která je už deset let putovní cenou pro vítěze Včelarské baňky, a které vtiskl podobu právě slavný kreslíř. V malé kuchyňce rozloží speciální tužky a já mu dávám své předloktí všanc.

„Čeče, já nemám barvy. No nevadí, bude jen černobílá,“ nenechá se vyvést z míry Ivan.

„A jak se vám daří?“ vyptává se během práce a na oplátku vypráví o svých cestách na hrady a bělostné kůži žen, kterou tak rád poznamenává svými kresbami.

„Ježišmarjá, já jsem úplně zapomněl na ty prsa!“ vykřikne najednou, když už hmyz na mé ruce začíná dostávat konkrétní podobu. „No nic, budete mít trubca. To vám nevadí, ne?“ pokračuje nevzrušeně.

„Nevadí. A jak dlouho mi to vydrží?“ ptám se, když už stahuju tričko přes kresbu a chystám se domů.

„Zhruba tři roky,“ přimrazí mě Ivan na místě. A pak šibalsky mrkne. „No, tak dlouho asi ne, ale kdyby náhodou vybledla, dejte vědět, znova ji obtáhneme,“ loučí se s úsměvem s konsternovanou novinářkou.

Petra Kučerová