„Být v širší nominaci, i to je dnes velký úspěch a velice mě to těší. I kvůli kolegům (především logopedovi Lionelu Logueovi v podání Pavla Majkuse), režisérovi Igorovi Stránskému, který mi roli Bertieho svěřil a celému představení vtiskl svou představu, i všem lidem kolem, kteří nám pomáhají - ti všichni mají na podobě představení i mém výkonu velkou zásluhu,“ řekl herec.

Na roli Bertieho je určitě nejzajímavější a nejvýraznější právě koktání. Jak si s ním herec poradil? „Máme tři úrovně od mírného pozastavení, přes lehké zakoktnutí až po velké zadrhnutí, které téměř nedovolí v řeči pokračovat. A v textu mám přesně vyznačená místa, kde ke koktání má dojít a u toho místa buď číslo jedna, nebo dvě, nebo tři - označení intenzity koktání. I tento pevný scénář koktání drží můj výkon na stejné úrovni, čili moje koktání není nahodilé, ale přesně promyšlené a na každé repríze stejné. To všechno mi bylo velkou pomocí při vytváření role Bertieho,“ dodal Hromádka.

Igor: Stránský: Králova řeč oslovuje hlubokým lidským příběhem

Králova řeč je divácky velmi úspěšná a většinou se tleská vestoje. Zaslechla jsem, že i Vy vývoj inscenace sledujete a nechybíte na představeních. Co říkáte na reakce publika?

Pro mne žádná inscenace premiérou ani zdaleka nekončí. Ona totiž před divákem, který je tak trochu nepřímo také režisérem, dál roste, vyvíjí se. Zpovzdálí vše koriguji tak, aby její vývoj šel správným směrem. U Královy řeči jsou to však pouze téměř mikroskopické detaily. A co říkám reakci publika? Samozřejmě jsem potěšen a utvrzuje to mé přesvědčení, že se práce na Králově řeči od prvních počátků ubírala správným směrem.

Čím podle vás hra diváky nejvíc oslovuje?

Svým hlubokým lidským příběhem. Vůbec jsem se nesnažil inscenovat Královu řeč jako hru historickou. Skutečné historické události jsou v naší inscenaci pouze výraznou kulisou. Dominantní je zde člověčina, kterou divák cítí i v těch nejposlednějších řadách Slováckého divadla.

V hlavních rolích excelují Pavel Hromádka a Pavel Majkus. Jak se vám s nimi spolupracovalo?

Byla to spolupráce báječná, tvůrčí, ryze profesionální, byť s drobnými konflikty, ale to k tvorbě neslučitelně patří. Kdybych od začátku práce na této hře neměl jasnou představu o hlavních představitelích, nikdy bych se nemohl do Královy řeči pustit.

Dramaturgyně Markéta Špetíková: Králova řeč vypovídá o potřebě naděje 
„Králova řeč je samozřejmě do jisté míry „pohádková“ interpretace skutečných událostí, vztah Jiřího VI. s logopedem Lionelem Loguem nebyl po celou dobu tak intenzivní, jak naznačuje hra. Coby fenomén vypovídá o potřebě naděje a ´každodenní spravedlnosti´,“ říká dramaturgyně inscenace Markéta Špetíková.

Strhující příběh o překonávání osobní lidské slabosti na půdorysu královského údělu se odehrává na základě skutečných událostí ve třicátých letech 20. století ve Spojeném království a představuje jeden z nejcitlivějších momentů moderních britských dějin. „Na hře mě oslovila kombinace více věcí. Lákala mě tematicky: ať už jde o Bertieho proměnu k ´celistvějšímu lidství´, srovnávání se s vlastním ´údělem´, které provází řadu postav, sbližování dvou velmi odlišných lidí a nahlédnutí do světa toho druhého. A musím říct, že pro ten britský svět mám slabost, fascinuje mě jeho ohromná vnitřní kontinuita,“ doplňuje dramaturgyně.

Fenomén Královy řeči zasáhl takřka celý svět po uvedení stejnojmenného filmu (2010), a zejména po jeho ocenění čtyřmi Oscary. Hru napsal americko-australský scenárista David Seidler na motivy vzpomínek svérázného „královského logopeda“, dokončena a zveřejněna však kvůli zákazu královny matky mohla být až po její smrti v roce 2002.