Po celé léto dojíždí na ranč turnusy dětí, aby si zde vyzkoušely život s koňmi, užily si všechny radosti, ale především spoustu starostí a povinností, které péče o koně přináší.

„Každý týden tady máme kolem 30 dětí, které jsou rozděleny do tří skupin podle jejich schopností a zkušeností s koňmi," vypráví majitel ranče a vedoucí koňského tábora Antonín Nevřiva, který tábor na Smraďavce organizuje už sedmnáctým rokem. „Děti se na táboře obměňují, ale zůstávají věrní milovníci koní, kteří s tábory vyrostli. Těm prvním už zajišťuji odvozy na svatbách," směje se sympatický rančer.

Odpolední klid končí, děti přicházejí ven na svačinu, dnes mají jogurt a rohlík, na stole leží mísa třešní. O snídaně a večeře se starají kuchařky přímo na ranči, obědy si táborníci nechávají dovážet z vývařovny. „Dbáme na to, aby děti měly pestrou stravu, vaříme hodně zeleniny, taky málo solím, aby jídlo bylo zdravější," říká mladá kuchařka … , která na táboře vaří prvním rokem a podotýká, že odhadnout dostatečné množství jídla na třicet porcí a případné přídavky je hotové umění.

„Po odpolední svačině většinou bereme koně na vyjížďku, některý oddíl bere koně na jízdárnu, jiný se vydá na projížďku do okolí," vysvětluje zasvěceně šestnáctiletá Lenka Trubáková, která se po několika letech táborničení vypracovala na vedoucí oddílu, kterým tady říkají loty. Děti zpozvolna mizí ve stájích, v nichž je ustájeno 31 koní, 7 poníků a 2 osli, v ohradě pobíhají ještě lamy a kozy, vzadu v kotcích štěkají dva psi a každého návštěvníka u vchodu na ranč vítá přátelský voříšek. „Každé dítě dostane na začátku tábora přiděleného koně, o kterého se musí starat. Hodně se pak vyrýsují rozdíly mezi těmi, kteří se koním opravdu chtějí věnovat a těmi, kteří viděli v pohádce princeznu na koni a myslí si, že budou jen jezdit po lukách ideálně v krásných šatech," podotýká s nadhledem Antonín Nevřiva, podle něhož starost o koně zabírá většinu času, na celotáborovou hru není čas.

Zpestření dětem na táboře přináší noční vyjížďka obnášející dvě až tři hodiny v sedle, stezka odvahy či oblíbená soutěž Miss Kůň. „Na Miss Kůň si všichni vystrojíme své koně, načešeme je, sladíme se s nimi s oblečením, nacvičíme nějakou malou šou a doufáme, že zaujmeme diváky a porotu," vysvětluje osmnáctiletá Sára Pfefferová. „Hodnocení a výhry jsou ale hrozně nefér, je to subjektivní a vyhrát za snahu by měli všichni," doplňuje Nevřiva, který kromě stálých táborů na ranči organizuje pro starší a zkušenější koňáky také putovní tábor.

Děti si na ranči vyzkoušejí westernovou jízdu, jízdu na neosedlaném koni či v dámském sedle, v rámci odpočinku při náročné náplni tábora jezdí účastníci vždy ve středu na vyjížďku s koňmi v zápřahu. Do Buchlovic se za koňmi sjíždějí děti ze severní Moravy, z Brna i Čech, Antonín Nevřiva podotýká, že kvůli jejich rozptýlenosti se na táboře nikdy neutvoří jednolitá parta, což je škoda. „Někteří se znají z předešlých ročníků, jiní jsou noví a než se rozkoukají, jednou zase domů," říká.

Tábor s koňmi provází velké množství legračních zážitků, koně občas táborníky shodí ze sedla nebo je odmítnou vézt, tu a tam uteče nějaký poník a všichni osadníci ranče se jen marně snaží zahnat zpět do stáje. „Asi dva roky zpátky jsme jedné malé holčičce na vyjížďku osedlali osla. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy se oslovi přestalo chtít vozit v sedle jezdce. Projížděli jsme kolem sníženého břevna, osel ho spokojeně podjel, ale holčička zůstala s křikem na břevně viset," vzpomíná se smíchem na legrační zážitky Sára Pfefferová.

„Jistěže je tady se zvířaty legrace. Má to ale i svá úskalí, každé zvíře má své potřeby a je třeba se o něj starat, nejlépe s láskou. Být na ranči s koňmi je velká romantika, jsou ale i dny, kdy by to člověk nejraději položil a šel si lehnout někam do trávy, což ale není možné, protože na takovém ranči je pořád co dělat. Romantiku prostě vyvažuje odpovídající množství starostí," uzavírá se smířeným úsměvem Antonín Nevřiva.

Autor: Lucie Martináková