Ne v pelotonu s cyklistickými hvězdami, ale v malé skupině a na replice historického vysokého kola. Je jediný na světě. Velký hattrick dokončil velocipedista z Veselí nad Moravou minulý týden v cíli španělské Vuelty v Madridu.
Už jste si stihli spočítat, kolik hodin jste vlastně strávili na Vueltě v sedle kola?
Tak nějak jsme si to v týmu propočítávali a vychází nám to zhruba na sto šedesát až sto sedmdesát hodin. Ale nebyla to žádná rekreační jízda. Vzal jsem to dynamicky a sportovně, aby se můj doprovod taky pořádně projel.
Co pro vás bylo letos nejtěžší?
Měli jsme kritickou třetí etapu. Poprvé mi tam praskl rám. Zničil jsem si svoje oblíbené sandály, v kterých jsem projel už Tour de France a Giro, a rozbilo se mi sedátko, se kterým jsem měl natrénováno. Ale všechno se to dalo večer do pořádku, dokázali jsme si poradit a všechno spravit.
Prosákly informace o zranění člena vašeho týmu Jana Králíka. Jak vážné to bylo?
Když mě za ním zavolali, tak jsem si myslel, že je s Vueltou konec. Bylo tam všechno – bezvědomí, vyražené zuby, nemocnice. Jenže zase se ukázalo, že to půjde. V nemocnici zjistili, že nemá prasklou lebku, a brzy se k nám připojil. Má sedm vyražených zubů a šestatřicet štychů. Koupili jsme mu mixér, aby mohl mít kašovitou stravu. Pokračoval s námi, ale na kolo už nesedl.
Vy jste na Giru také přišel o zuby, kdo z vás má v tomhle ohledu lepší skóre?
Já tehdy přišel taky o sedm zubů, jenže Honzovi dva vezmou ještě teď, takže v tomhle mě porazil. (smích)
Dostal jste virózu, jak se vám s tím jelo?
Nějak jsem se po cestě nachladil. Bylo tam sice většinou vedro, ale u Atlantiku nebo v horách byla zima. Třeba osm stupňů. Ale jedenáct etap s námi jel pan profesor Pafko, specialista na plicní chirurgii. Všiml si, že tak elegantně pokašlávám, a řekl mi, že to chce klid a ono to samo přejde. Přešlo – po týdnu.
Ještě jedna choulostivá věc, co se týká vašeho zdraví. Jak zvládalo nápor jednadvaceti etap vaše pozadí?
To byla vždycky problematická partie, asi nejnamáhavější. Ale letos se mi všechny problémy vyhnuly, pomohly masáže a dobré sedlo. Můžu říct, že jsem se z Vuelty vrátil s lepší zadnicí, než jsem tam jel.
Vyjel jste všechna stoupání, nebo jste musel někdy z kola slézt?
Nevyjel jsem konec královské etapy v Andoře. Tam má to stoupání kolem devatenácti procent, problémy tam měli i normální závodníci. Bavil jsem se s mladým Jurčem (Matej Jurčo, jezdec stáje Milram a syn slavného slovenského cyklisty Milana Jurča – pozn. red.), který tam závodil. Říkal mi, že kdyby to mělo o procento víc, tak snad také sleze.
Sledoval jste průběh závodu profesionálů?
Vždycky večer jsme se dívali na reportáže. Sešel jsem se jak s Jurčem, tak s Romanem Kreuzigerem, a taky jsem viděl na vlastní oči vítězství Meňšova v horské etapě. Teď máte za sebou všechny tři velké etapové závody.
Můžete nějak porovnat, který byl nejtěžší?
Každý byl úplně jiný. Do Francie jsme jeli a nevěděli jsme vůbec nic, v Itálii jsme měli velký tým a tady nás zase bylo jenom deset. A taky jsem si vzal poprvé helmu. Nechtěli jsme to podcenit a nakonec to dopadlo dobře.
A jak se podle vás ty závody od sebe liší?
Francie je rozhodně největší podnik. Nejprofesionálnější, je o něj největší zájem lidí. Vuelta je z těch třech určitě poslední. Lidé to tolik neprožívají, jede se tu místy na hrozných silnicích. Mají tu špatné značení. Ale Španělsko je krásná země. Jede se ve velkých městech, kde je šílená doprava, i v liduprázdných pouštích, jak někde v Arizoně.
Přečtěte si také:
Zimovčákovi zbývá do odjezdu pět dnů
Při tréninku na Vueltu jsem najezdil 10 000 kilometrů
PŘEČTĚT SI VÍCE ZPRÁV ZE SLOVÁCKÉHO REGIONU
