Řekněte, jak jste se dostala k tématu žítkovských bohyní?
V době, kdy jsem dokončila svoji předchozí knihu, Vyhnání Gerty Schnirch, jsem se porozhlížela po novém tématu. Chtěla jsem, aby to bylo historické, nejlépe nesené ženskou hrdinkou, protože o ženách se mi píše lépe. Také jsem chtěla zúročit svůj tehdejší pocit – vlastní návrat k tradicím, folkloru, svému vesnickému životu a dětství. Takhle jsem to popsala i kamarádovi Davidu Kovaříkovi, který je historik a etnograf. Ten mě hned nasměroval k tématu žítkovských bohyní.
Co vás na něm nejvíc zaujalo?
Hlavně fakt, že je to příběh táhnoucí se mnoha historickými epochami, že ho nezničily ani hony na čarodějnice, zato skončil v době komunismu. Je to velmi silný příběh plný nejrůznějších ženských osudů. Tedy přesně něco pro mě.
Touto problematikou se už zabýval Jiří Jilík, četla jste jeho knihu, nebo právě naopak jste se jí úmyslně vyhnula?
Rozhodně. Práce pana Jilíka patřily k prvnímu, co jsem prostudovala. Jsou to skvělé knihy a já jsem mu za ně velmi vděčná! Dlouho jsem také přemýšlela, jak to udělat, aby se nakonec naše knihy nejmenovaly stejně. Snažila jsem se, přemýšlela nad tím i moje redaktorka i ostatní členové nakladatelství, ale nenašli jsme vhodnější název, než je to nejprostší a nejjednodušší sousloví: Žítkovské bohyně. V duchu doufám, že to panu Jilíkovi nevadí, a že také cítí, že si to bohyně zkrátka takto vymohly.
Kniha se stala hned po vydání velmi úspěšnou, co myslíte, že čtenáře tak zaujalo?
Určitě směs tajemného příběhu s fenoménem bohování. Nikdo zřejmě netušil, že i my v naší zemi máme něco tak magického, jako byly bohyně a jejich věštící rituály, že dělaly bílou i černou magii, která má blízko i k woo-doo.
Jak dlouho jste na ní pracovala?
Spolu s výzkumem tři roky. Začala jsem v létě 2009, těsně před vydáním Gerty Schnirch, a kniha vyšla v březnu 2012. Nejprve v elektronické podobě a vzápětí tištěná.
Prozraďte, co bylo na jejím vyhotovení nejnáročnější?
Nebyl to výzkum, jak by se mohlo při prvním nahlédnutí do knihy, která je plná archivních dokumentů, zdát, ale poslední fáze psaní. Několikrát jsem přeřazovala kapitoly a konstruovala vyprávění tak, aby tajemství prasklo na konci. To bylo asi to nejtěžší, protože do doby bohyní jsem nepsala žádný text tak přesně vypointovaný.
Jak vypadal váš běžný den?
Normálně pracuji jako kurátorka výstav, ale během psaní této knihy jsem si musela čas trochu přeorganizovat. Poslední půlrok jsem psala asi osm až deset hodin denně, kromě pátků a víkendů, kdy jsem z toho tlaku těžkého a náročného příběhu musela vyklouzout.
Měla jste problém porozumět lidem z Kopanic, kteří mluví směsicí slovenštiny a tamního nářečí?
Já jsem s porozuměním problém neměla určitě také proto, že jsem si jejich dialekt „naposlouchala" naživo. Nicméně problém s ním měli mí první čtenáři a recenzenti. První, kteří knihu četli, byli z dlouhých pasáží v kopanické reči unavení a nerozuměli jí. Míjelo je proto kouzlo příběhu. Tak jsem se rozhodla psát příběh spisovnou češtinou a nářečí vložit jen do úst postavám bohyní. To mi pak ale vyčítají kritici, kteří v recenzích píší, že je škoda, že jsem dostatečně nevyužila potenciál dialektu. Nicméně věřím, že kdybych ho podle jejich představ využila, psali by zase, že je to jak příběh realistů 19. století. S kritiky si člověk nevybere, oni chtějí vždycky něco najít. O čem by pak také psali, že?
Proč jste se rozhodla zkombinovat faktické údaje z archivů s příběhem o životě na Kopanicích?
Protože to byla nejpravdivější a pro mě i nejzajímavější cesta. Navíc mohla ten problém ukázat jak z reálného úhlu pohledu, tak i z pohledu magičtějšího – tam, kde jsem popustila uzdu fantazii. Navíc, já osobně v beletrii preferuji stopy reality a historie. Mám ráda, když mě kniha zároveň baví i poučuje.
Máte vy osobně nějaký vztah k Žítkové a Kopanicím?
Sice jsem se tam nenarodila, ale mám k tomu místu zvláštní vztah. Ostatně právě proto, že je to tak zvláštní oblast. Krásná, fascinující až magická. Strávila jsem tam během psaní několik týdnů a doufám, že se tam budu moci i nadále vracet. Procházky po hřebenech Bílých Karpat by mi moc chyběly. Ale to bude záležet na tom, jak mou knihu přijmou místní – v pátek 15. června tam mám čtení a uvidím, jestli mě přijmou s radostí, že píšu o jejich kraji, nebo rozzlobení, že na světlo světa uvádím i řadu místních rodinných historií.
Jaký máte vztah k magii a okultismu? Věříte na zaklínadla a čarovnou moc bylin?
To je těžká otázka. Před psaním knihy o bohyních bych rovnou odpověděla, že nevěřím. Po třech letech „spolužití" s bohyněmi si už ale tak jistá nejsem. Také se mi během té doby občas udály zvláštní věci, včetně dlouhé nemoci, ze které jsem se uzdravila až ve chvíli, kdy jsem se rozhodla jednu z bohyní, která provozovala černou magii a v knize vystupuje jako velmi negativní postava, přejmenovat a nepoužít tak její pravé jméno… O den později mi lékařka konečně našla správnou diagnózu a nasadila správné léky a o další dva dny později mi po dvanácti dnech konečně spadly horečky. Tehdy jsem si říkala, jestli je to náhoda, nebo to byl protest oné bohyně… A takových věcí se mi dělo víc. Takže dnes bych odpověděla, že mám k věcem mezi nebem a zemí každopádně respekt. A byliny? Těm rozhodně věřím.
Kateřina Tučková
Narodila se v roce 1980 v Brně. Tam také vystudovala gymnázium a poté dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Už při studiu začala Kateřina Tučková organizovat výstavy svých vrstevníků a v roce 2004 založila projekt ARSkontakt. V současné době působí jako nezávislá kurátorka. Pozornost širší veřejnosti upoutala knihou Vyhnání Gerty Schnirch. Nakonec za ni získala čtenářskou cenu Magnesia Litera za rok 2010. Své poslední dílo Žítkovské bohyně vydala letos na jaře.
