Spoluautorkou je uherskohradišťská archivářka Jaromíra Čoupková. O zajímavostech z nové knihy povyprávěla Blanka Rašticová.

Jak vůbec vznikla myšlenka vydat tuto publikaci?
Nakladatelství Paseka se obrátilo na Státní okresní archiv v Uherském Hradišti s tím, že v rámci edice, kterou oni vydávají a která je věnována jednak zmizelým Čechám, ale i Moravě a Slezsku, by chtěli zpracovat také zmizelé Uherské Hradiště. Paseka velmi často spolupracuje právě s archivy, protože ty mají často ve svých fondech fotografie. Ale Uherské Hradiště je výjimkou, jelikož potřebné fotografie a pohlednice má ve svém sbírkovém fondu Slovácké muzeum. Ředitel hradišťského archivu Jiří Čoupek tedy téma předal mně. Vzhledem k dobrým vztahům s pracovníky archivu jsem považovala za velmi zdvořilé a kamarádské je k tomu přizvat. Mou „kolegyní“ při tvorbě knížky se tak stala archivářka Jaromíra Čoupková. Ona napsala úvodní kapitolu, což je vlastně přehled dějin města Uherské Hradiště. Nakladatelství Paseka má ale pro tuto edici stanovenou šablonu, a to opravdu velmi přísně nastavenou. Při tvorbě knížky jsme tedy byly omezené a byl docela problém se vejít rozsahově.

Jak bylo složité vejít se do předurčeného rozsahu?
V některých momentech to bylo opravdu složité, protože Uherské Hradiště jako takové má bohaté dějiny. Problém byl proto s tím, aby se text vešel na vymezených pětačtyřicet stránek. Stavebně–historický vývoj Uherského Hradiště je na samostatnou tlustou knihu. Proto při zpracovávání dalších třech kapitol jsem se rozhodla, že to, co je poměrně známo a už bylo publikováno, do této knížky velmi zestručním. Pozornost jsem proto věnovala spíše urbanistickému vývoji města, zejména tomu zmizelému Hradišti.

Co si mají představit čtenáři pod pojmem zmizelé Hradiště?
Já jej popisuji ve třetí kapitole, na kterou mi zbylo málo stránek, ale podle mého názoru by měla být nejrozsáhlejší. Zmizelé Hradiště je právě období od druhé poloviny dvacátého století do současnosti. Já jsem zvolila hledisko, že vlastně čtenáře povedu tím historickým jádrem města. Zastavovala jsem se v místech, kde došlo k zásadním změnám, kde by to nyní člověk téměř nepoznal.

Podle čeho jste vybírala fotografie a pohlednice do knihy?
S jejich výběrem byl také docela problém. Snažila jsem se vybírat snímky tak, aby to mělo logickou návaznost. Začala jsem celkovými pohledy na město a pokračovala přes jednotlivá náměstí a ulice. Za čtyřmi textovými kapitolami v knize následuje sto tři fotografií. Původně jsem jich měla připravených hodně, musela jsem půlku dát pryč, a i tak mi jich zůstalo přes dvě stě, ale do knihy jsem mohla dát pouze sto tři snímků.

Která místa zobrazená na fotografiích by čtenáři dnes v Uherském Hradišti už nejspíš nepoznali?
Uvedla bych například zmizelou Gymnazijní uličku, o které v knize také píšu a která už neexistuje. Na fotografii je plot budovy gymnázia a naproti malé přízemní domečky, které již nestojí. Zajímavý pohled je také na nynější hlavní křižovatku či na náměstí Palackého a pozůstatek někdejšího vnějšího opevnění hradišťské pevnosti, nynější bastion. V knize je mnoho snímků domů se zajímavou historií. Unikátní je například dům, který kdysi stával na nároží hlavní křižovatky. Jedná se o dům, který si postavil architekt Dominik Fey a který byl zbourán při rozšiřování silnice na počátku osmdesátých let dvacátého století. Zajímavý je také dům, který stál na nároží ulice Vodní a Velehradské, a to dům Marie Fišerové Novákové, která byla manželkou největšího a prvního hradišťského historika. Za zmínku stojí i první sokolovna v Uherském Hradišti, která stála v Milíčově ulici.

O „zmizelých“ domech by se dalo mluvit hodiny. Které místo v Uherském Hradišti máte vy sama nejraději?
Nejsem sice rodačka z Uherského Hradiště, ale tohle město miluji. Přišla jsem sem v době středoškolských studií, Hradiště mě velice zaujalo lidmi, kteří tady žili. Mám ale jedno zamilované místo, kam vodím i své posluchače při prohlídkách města. Jedná se o druhý bastion, o kterém se ale neví, že existuje. Nachází se v takzvaném starém Hradišti v prostoru, který se jmenuje Na Baště, a tam je dochováno takové malinké náměstíčko. V těchto místech byl v období barokní pevnosti bastion svatého Šebestiána a Rocha. Právě v tomto místě si mohou posluchači dobře představit, jak vlastně vypadalo hradišťské opevnění i jak mohutný byl právě ten bastion. Je to zkrátka moje zamilované místo.

Do kterých dalších míst v centru Hradiště ještě ráda chodíte?
Mám určitě ráda několik hradišťských uliček. Dodnes mě velice mrzí, že na tom takzvaném starém Hradišti bylo hodně bouráno. Třeba zmizelá ulice Jindřicha Pruchy a ulice, ve které stál krásný měšťanský dům zvaný Volákův, ve kterém se právě malíř Jindřich Prucha narodil. Ten dům byl velice pěkný, na nároží byla výklenková nika a v něm byla soška Panny Marie Lurdské. Tento dům a i okolní za dnešní Galerií Slováckého muzea měly nepopsatelnou atmosféru starého Hradiště. Proto je podle mě obrovská škoda, že se právě tato část města musela vybourat a vlastně se „ztratila“.