11. července 1997 je datum, které si obyvatelé Hradiště zapsali jako nejkritičtější den povodní.
V sedm hodin ráno odvezl Kateřinu manžel do hradišťské porodnice. Jejich dcera Karolína se narodila pět minut před čtrnáctou hodinou. V šestnáct hodin se chtěl její manžel vrátit domů na sídliště Tenice, už ho tam však nepustili. Kateřina mezitím v porodnici o žádných povodních nic nevěděla. „Až jsem se šla sprchovat, tekla jen studená voda a sestřičky říkaly, že asi nepůjde ani elektřina. Nikdo nevěděl, co se děje,“ vzpomíná Kateřina Jančová.
Druhý den ráno už z okna viděla asi půl metru vody v areálu nemocnice. Sestry řekly, ať si maminky sbalí děti, že je budou evakuovat. „Vyšly jsme z nemocnice, tam jsme musely po jedné naskočit na tatru, bylo nás asi dvacet maminek s miminky. Vojáci nás na tatře odvezli k benzince. „Já jsem byla mladá, s pár hodin starým dítětem v náručí, cítila jsem se strašně a také se bála,“ dodala Jančová.
Z tatry matky vystoupily a nastal zmatek. Rozdělovaly je do připravených sanitek, aby je odvezli jinam. Kateřina do jedné nastoupila a vůbec nevěděla, kam ji povezou. Nakonec skončila v kyjovské nemocnici. „Tam to bylo krásné, sestřičky se o nás staraly. Ale nefungovaly telefony, takže jsem od dne porodu nevěděla, kde je manžel,“ doplnila.
Jiří Janča mezitím bydlel u rodičů v Kněžpoli, se svojí matkou jel Kateřinu hledat nejprve do zlínské nemocnice. Tam ji nenašel. Proto se vydal do nemocnice v Kyjově, kde na něj žena i třídenní dcera čekaly.
Karolína tento příběh zná jen z vyprávění. Dětské lékařky ji přezdívají Plaváček. Karolínka se však vody nebojí. „Půjdu do čtvrté třídy. Ve škole mě baví angličtina, čeština a plavání. Maminka se mnou navštěvovala Baby club, plavat umím a vody se nebojím,“ prozradila desetiletá dcera povodní Karolínka Jančová.
