• Poslouchal jsem jedno regionální rádio, když rozverná moderátorka vítala sněhovou nadílku: „Přátelé, to není možné!“ volala nadšeně. „Z okna našeho studia vidím nádheru! Na Zlín se nám snášejí první letošní sněhobílé vložky!“ Ještěže ve Zlíně nebydlím.

• Poslali jsme s kolegy režiséru Pitínskému do Prahy balík s dárečky. Když si šel na poště zásilku přebrat, došlo k potížím. Na balíku bylo jméno Pitínský a v občance má vlastní jméno Petrželka. „Tak to by nešlo, pane. Z nás si legraci nikdo dělat nebude. My jsme úředníci,“ volala brunátná paní za přepážkou. Nakonec museli na záchranu čerstvého držitele státní ceny za divadlo přispěchat až z Národního divadla. Ach ti Pražáci.

• Četl jsem průzkum, který zjišťoval, na jaká povolání pomýšlí dnešní děti. Jsou mezi nimi podnikatelé a manažeři. Vzpomněl jsem si, jaké to bylo, když jsem byl v šesté třídě já. Do dotazníku jsem napsal Konzervatoř, a když to můj třídní viděl, zajásal a vykřikl: „Konečně! Konečně něco duchaplného.“ Má radost však trvala jen chvíli. Učitel omylem četl – konzervárny.

• Zajímali jsme se, proč kolega Petr Čagánek pojmenoval svého papouška jménem Igor a nikoliv tak, jak je obvyklé, tedy Pepík, či Lórinka. Důvod je prý prostý. Vždy, když se vrátí z divadla ze zkoušky s naším ředitelem Stránským, může si z plných plic zařvat: „Igore, drž už konečně zobák.“