Lukáši, než se dostaneme k divadlu, pojďme se podívat do rozhlasu, kde jste působil doposud a natočil jste přes 1 500 různých pořadů. Čím je pro vás rozhlasová práce zajímavá?
Fokusem na slovo, myšlenku, sdělení. V rozhlase jako režisér mnohem více sloužíte autorovi a jeho záměru. Na divadle se od vás, mám dojem, více očekává osobní vklad. Na divadle se s některými tituly setkáte poměrně často, zhlédnete je v různých provedeních a ta mezi sebou porovnáváte. Je tu mnohem příznivější prostor, řekněme, i pro reparát. Rozhlas je v tomto ohledu mnohem výlučnější a exkluzivnější záležitost. Tam i jako tvůrce víte, že si musíte dát pořádně záležet, protože k novému přetočení toho či onoho titulu se svolí až za dalších dvacet či třicet let, pokud vůbec. Kupříkladu nyní jsme v Českém rozhlase dokončili trilogii Karla Čapka, která se skládá z novel Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. A Igor Bareš to vystřihnul takovým způsobem, že si to mým odhadem nikdo v éteru nepřečte dalších padesát let. A to se pak tetelíte blahem, že jste byli při tom.

Několik let se ale vedle rozhlasu věnujete také divadelní režii. Co je pro vás přitažlivé na ní?
Především mnohem intenzivnějším vztahem s herci. Zatímco takovou hodinovou rozhlasovou hru natočíte za čtyři až pět frekvencí ve studiu, tedy za takových dvacet hodin, hodinovou inscenaci na divadle zkoušíte pět až sedm týdnů minimálně, takže máte pět až sedmkrát více času vše promyslet, ohledat, vycizelovat. Divadelní zkouška se navíc mnohdy plynule přesune do nějakého přilehlého výčepu, kde se dále rozmlouvá a pracuje, byť se tomu široké veřejnosti těžko věří. V rozhlase naberete s hercem jednotlivé záběry, poté ho propustíte domů a dál tento materiál se zvukařem střiháte a různě upravujete, přičemž ten časový poměr, kdy natáčíte a následně střiháte a montujete, je tak jedna ku třem. Většinu realizace tak sedíte ve studiu, houpete nohama a posloucháte, jak to zní. Takže mě na divadelní režii asi nejvíce baví ten intenzivnější osobní kontakt a proměnlivost a živost celého tvůrčího procesu.

Ondřej Mour z restaurátorsko-konzervátorské dílny Slováckého muzea v Uherském Hradišti.
Navracím věcem původní vzhled, říká konzervátor

Dají se v rozhlasové a divadlení režii najít i nějaké rozdíly, případně společné prvky?
Režírování v divadle a v rozhlase jsou dvě odlišné disciplíny. Mají ovšem mnohé společného. Především při práci s hercem. V případě rozhlasu ovšem sehrává zcela zásadní roli technika, konkrétně mikrofon. A ten ne každého má rád. Zesiluje techniku mluvy, takže najednou jako posluchač třeba slyšíte pod slovem zvuky, jako když někdo tiše přešlapuje v blátíčku. Nebo slyšíte zvuk, jako když šustí papír, ale herec ve studiu papírem nehýbe. Po chvíli pozorování zvuk identifikujete: herec má košili z nějakého umělého materiálu a ono šustění vyluzuje třením svého strniště o límec košile. Párkrát už se mi stalo, že jsem herce svléknul do půl pasu (herečky nikdy!) nebo jsem mu límeček upevnil kancelářskými sponkami k nátělníku. I v tomhle spočívá rozhlasová režie.

Nyní jste se stal uměleckým šéfem Slováckého divadla. Jak ke spolupráci došlo?
Ředitel divadla Michal Zetel mě oslovil, abych ve Slováckém divadle nastudoval komedii, která by měla potenciál vydržet na repertoáru několik sezón. „Divácký tahák“, zadal mi. Tohle je však strašně ošemetné, tohle se nedá úplně vykalkulovat. To se musí všechno vzácně sejít. Nám se to podle všeho sešlo a já jsem přesně do roka a do dne opět předstoupil před soubor Slováckého divadla. Tentokrát však, abych byl představen jako jeho nový umělecký šéf. Podáno takto ve zkratce to působí efektně, a tak záměrně pominu několikero setkání, na nichž jsme s ředitelem o celé záležitosti podrobně jednali. Ovšem proč ukázal právě na mě, na to by musel odpovědět sám.

Ve Starém Městě by mohla na místě staré školy vyrůst v budoucnu budova s podzemním parkovištěm za osmdesát milionů korun. Usídlilo by se v ní Středisko volného času Klubko či místní knihovna
Knihovna i Klubko. Staré Město představilo osmdesátimilionový projekt

S čím jste do Slováckého divadla přišel? Kam byste ho rád vedl, posunul?
Abych zachoval jeho uměleckou kontinuitu i těžce vydobytou reputaci jednoho z nejlepších oblastních divadel v republice. Dále abych mu přinesl nové impulzy a nové horizonty. Aby místní soubor byl i nadále magnetem pro špičkové tvůrce. A aby i nadále uměl překvapit své diváky.

V čem je to tajemství, aby divadlo bylo kvalitní, úspěšné a hojně navštěvované?
Já myslím, že to není tajemství. Ona magická formule je vlastně docela prostá: štědrý a osvícený zřizovatel, kolektiv pracovitých lidí otevřené mysli i srdce, zvídavý a vstřícný divák.

Když odhlédneme od práce - co kromě divadla, rozhlasu máte rád, co vám dělá radost?
Od loňska jsem propadnul zahradničení. Manuální práce je pro mě forma aktivního odpočinku, takže si užívám každou příležitost, když si mohu vzít krumpáč nebo lopatu a jít z plezíru něco překopat nebo zasadit. Taky jsem zjistil, že mě manuální práce uzemňuje v mých myšlenkových rozletech a nereálných cílech. Poměrně často se mi totiž stane, že se přecením a naplánuju si více úkolů, než jsem v daném čase schopen stihnout. Na zahradě jsem při práci mnohem více ohraničen, třeba denním světlem nebo svou fyzičkou. A i samotný čas vnímám mnohem intenzivněji a přítomněji. Takhle mě tedy vyučuje zahrada.

Prozradíte na sebe například, co rád čtete, co rád jíte, zda máte oblíbenou cizí zemi nebo třeba i domácí region?
Já čtu všechno. Nejraději ale asi Bernharda, Dürrenmatta, Sorokina, Kahudu, Havla. Jím rád a rád i vařím - opět je to pro mě činnost, u které si odpočinu. Když navíc máte v dosahu čerstvé bylinky, je výsledek vždycky dobrý. Na cestování bohužel moc času nemám. Strašně rád bych se bezcílně toulal krajinou.

Chobotničky pro nejmenší děti v Krajské nemocnici Tomáše Bati háčkovala Dana Baďurová z Uherského Brodu.
Broďanka háčkuje chobotničky i čepičky pro předčasně narozené děti