Další říkám proto, že si už dvakrát pro cenu ve východočeském Letohradu byl – v roce 2006 tam převzal regionální Cenu Miroslava Ivanova za knihu Záhadná jízda králů a v následujícím roce tutéž cenu, společně s MUDr. Igorem Stanclem a PhDr. Janou Spathovou, za knížku o slavné lékárně na Masarykově náměstí – Lékárna U Zlaté koruny.

Jakou má souvislost Letohrad s literárními cenami?
Městečko v Orlických horách Letohrad – dříve Kyšperk – se dnes prezentuje jako „město literatury faktu“. Již v osmdesátých letech minulého století se začali scházet autoři literatury faktu – ještě za života klasika tohoto žánru Miroslava Ivanova – ve Slavkově u Brna. Koncem 90. let však město Slavkov – z důvodů mně neznámých, ale zřejmě z nedostatku finančních prostředků – tato již tradiční setkání zrušilo. Iniciativy se ujal Letohrad, který si na setkání autorů literatury faktu vybudoval svoje image. Takže každým rokem v září se do Letohradu na tři dny sjíždějí autoři literatury faktu z Čech, Moravy a Slovenska, aby si vyměňovali zkušenosti a seznamovali se navzájem.
Ano. Setkání je spojeno s předáváním dvou literárních cen – regionální Ceny Miroslava Ivanova a mezinárodní Ceny Egona Ervína Kische. Ceny uděluje Klub autorů literatury faktu, který je kolektivním členem Obce spisovatelů, města Letohrad a Jaroměř, mimochodem rodiště Miroslava Ivanova, a Správa odkazu E. E. Kische. Předání cen se děje v historickém sále letohradského zámku a má velmi noblesní charakter. Moderátorem bývá zcela pravidelně – až na letošní výjimku – místní rodák, televizní moderátor Václav Moravec. Předání cen je takovým bonbonkem na dortu. Náplň těch tří dní je jak společenská, tak pracovní – autoři jezdí na besedy do škol pardubického kraje a na zájezdch poznávají památky regionu. Letos jsme kupř. byli v Rychnově nad Kněžnou, v rodišti spisovatele Karla Poláčka, autora slavné knížky Bylo nás pět.

Jména jako Miroslav Ivanov a Egon Ervín Kisch budou patrně mladším čtenářům neznámá. Můžete tyto osobnosti přiblížit?
Nevím do jaké míry jsou známá nebo neznámá. Pokud někdo ta jména slyší poprvé, měl by si doplnit svoje vzdělání a hlavně si něco přečíst. Miroslav Ivanov (1929-1999) je naším nejvýznamnějším představitelem žánru literatury faktu. Je autorem řady knih, ve kterých se věnoval otazníkům naší historie, a to od středověku – vzpomínám na jeho knihy kupř. o smrti Svatého Václava, o Janu Žižkovi, až po historii tak říkajíc živou, nedávnou, jako jsou okolnosti atentátu na Heydricha. Jeho – podle mého soudu - nejvýznamnějším počinem bylo iniciování kritické analýzy rukopisů Zelenohorského a Královehradeckého, mj. i kriminalistickou laboratoří. Obsáhlá studie, kterou na toto téma napsal, je ukázkou bravurní, dosud nepřekonané četby v daném žánru. Snad bych měl dovětit, že literatura faktu je žánr, ve kterém se spojuje historická věrohodnost a znalost faktů s uměleckým účinem. V tomto oboru nebyl u nás M. Ivanov překonán žádným autorem.
Zatímco M. Ivanov se věnoval historickým tématům, Egon Ervín Kisch (1885-1948) je v evropském měřítku uznávaným klasikem aktuální reportáže. V době, kdy žil, zpracovával ryze současná témata a pojednal je tak zajímavě, že je podnes hodnocen jako klasik reportážního žánru. Získal proto přízvisko „zuřivý reportér“. Byl to levicový intelektuál, žurnalista, který se stal postrachem aktérů společenských a politických skandálů, o které ani v 1. polovině 20. století nebyla nouze.

A jak do tohoto kontextu zapadá vaše kniha Jdu Slováckem krásným?
Nevím. Možná právě tím, že moje „národopisné reportáže“ Jdu Slováckem krásným se nesnaží být velkou literaturou. Píši o lidech a skutečnostech kolem sebe, když jsem přesvědčen, že by o nich měla být zachována paměť. Na rozdíl od (nejen) našich politiků, kteří se vytahují svými zásluhami a při tom přivedli stát k hospodářskému krachu, žijí na venkově lidé, poctivci, mistři rukodělné práce a tvůrčího ducha, procházející nedotčeni současným mravním úpadkem. O takových lidech píši, jakož i o rituálech, které lidem na venkově pomáhají přežít. Ovšem, co přesně oslovilo na mé knížce porotu, nevím. Předseda poroty, spisovatel Oldřich Šuléř, v 60. letech předseda Československého svazu spisovatelů, mně řekl, že z té knížky vyzařuje genius loci Slovácka. Jaké větší ocenění si může autor přát?

A na čem pracujete v současnosti?
Úžasně si s kamarády užíváme novou expedici s názvem Na Hradské, kterou koneckonců čtenáři listu každý druhý pátek mohou číst. A těším se, že výsledkem bude krásná kniha o lidském zaujetí pro historii a o člověku, který dokázal dát krajině příběh. Mám tím na mysli P. Františka Přikryla, který by podle mého soudu měl být in memoriam kooptován do Klubu literatury faktu.