Ačkoliv jsou monzuny, deště vás neosvěží. Je dusno, ale alespoň se usadil všudypřítomný prach. Chůze po ulici se však stává dobrodružnou cestou a my se musíme vyhýbat plovoucím odpadkům, rozmočeným zbytkům jídla a hromadám kravího trusu. Janakpur se atmosférou hodně podobá Indii, jejíž hranice jsou jen 30 kilometrů vzdálené.

Putování do Janakpuru má svůj význam. Máme v plánu navštívit nemocnici pro lidi nakažené leprou neboli malomocenstvím. Taktéž je zde významné poutní místo pro hinduisty. Narodila se zde totiž Síta, která je reikarnací bohyně Lakšmí, kterou můžete rozpoznat podle toho, že vždy sedí na růžovém lotosovém květu. Síta se provdala za Rámu, což je další velmi důležitá postava v hinduismu. Je reinkarnací boha Vishnu, který patří k nejdůležitějším bohům v hinduistickém náboženství. A v neposlední řadě je v Janakpuru také jediná nepálská železnice, dlouhá 51 kilometrů.

Jako první se vydáváme do paláce Síty, jehož název je Janaki. Je to nádherná budova! Byla postavena v roce 1912, ale atmosféra vás zanese o staletí zpět. Jakmile si vyzujeme sandály Saltic, je nám dovoleno vstoupit dovnitř. Na nádvoří barevně malovaného chrámu potkáváme velké množství poutníků, kteří se modlí a dostávají požehnání od hinduistických kněží. Taktéž my využíváme přiležitosti a dostáváme na čelo tiku, kolem krku věnec z květin a do rukou sladkost.

Palác je prostorný, ale není zpřístupněn celý, to nám však nevadí. Kolem nádvoří je množství koutků, kde se nachází spousta malých chrámů, zpívajících jogínů a odpočívajících poutníků. Je co objevovat a na co se dívat.

Naší další zastávkou byla nepálská železnice. Oproti spirituálnímu duchu chrámu Janaki nás čeká zcela odlišný zážitek. Na malé železniční stanici se tísní spící hloučky lidí, kteří ji mají za svůj domov. Na nástupišti stojí tři vagony, které ani při velké představivosti nevypadají pojízdně. Kolem nich pobíhají kozy, krávy, prasata a rozjařené děti. Jaké je naše překvapení, když se dozvídáme, že vagony s dírami v podlaze, na stěnách i ve střeše jsou pojízdné a denně využívané. Ptáme se na příjezd nejbližšího vlaku, přece jenom bychom se vlakem v Nepálu rády projely. K našemu štěstí nic nejede.

Až později se dozvídáme, že nepálský vlak často i několikrát denně vykolejí a jízda v něm nepatří zrovna k bezpečné projížďce. Opouštíme tedy vlakové nádraží a míříme do nemocnice.

Nemocnice se nachází asi 35 kilometrů od Janakpuru. Nasedáme na střechu autobusu, který je plný k prasknutí, a po nekončící rovině míříme k našemu cíli. Terasovitá políčka z kopcovitýho terénu Nepálu již zmizela, ale výhled je přesto krásný. Lesíky s pasoucími se buvoli, malé i větší řeky, muži orající pole, děti pasoucí kozy… Má pozornost je pořád zaměstnaná. Po asi hodinové cestě přijíždíme k nemocnici. Jde o moderní budovu, kde ročně přijmou na 55 000 lidí nakažených malomocenstvím. V Nepálu je lepra stále ještě velmi rozšířená, ale díky mnoha neziskovým organizacím, které proti ní bojují, se situace pomalu zlepšuje. Nejtěžší je přesvědčit obyvatele odlehlých oblastí, že lepra není trestem od Boha za jejich hříchy, ale onemocnění, které lze léčit. Lidé nakažení malomocenstvím jsou často na okraji společnosti, ostatní se jich bojí a nechtějí s nimi přijít do bližšího kontaktu. My jsme měly možnost navštívit laboratoř, sesternu, fyzioterapeutickou místnost a také nemocniční pokoje, kde jsme se setkaly také s pacienty. Některé příběhy byly smutné, některé veselejší, prostě tak jak už to v životě bývá…

Klára Hamplová