Ztvárnil tam roli mladého sochaře Picassa, do kterého se platonicky zamiluje mladičká dívka Maja. André doslova naskočil do rozběhlého natáčení těsně po své maturitě na uherskohradišťské UMPRUM v roce 1984 a odcestoval za filmovým štábem na Slovensko.
„Odjel jsem hned druhý den po maturitních zkouškách. Tehdy mohlo jít tak o 15 natáčecích dnů. Filmovalo se po kouskách po celé prázdniny v Bratislavě na Zlatých pískách,“ vypráví s odstupem čtvrt století Vícha. Ne všechny scény se však natáčely u Dunaje. Záběry sekání do kamene a modelování Zuzaniny podobizny se točily v Uherském Hradišti přímo na UMPRUMce.
„Na té plastice jsem dělal dva dny v Kudlovicích. Tam jsem tehdy ještě bydlel s rodiči. Natáčelo se ale v areálu školy, kde jsem tehdy studoval. Záběry jsou z autentického Hradiště,“ tvrdí Vícha a ke své mlčenlivé roli dodává: „Režisér po mně nechtěl, abych mluvil, prý mám hovořit rukama. Z mé strany tam bylo hodně improvizace, nešlo ale o žádné pózy, to jsem byl já André Vícha, se svou mimikou i gesty přesně v době před 25 lety,“ přiznává dnes už 44letý vyhlášený medailér. Naznačuje však, že tak, jako v životě všechno, i působení ve filmovém trháku má nejenom svůj rub, ale i líc. „U Fontány pre Zuzanu jsem poznal nejen to, jak se točí film, okusil bohémský život s herci, ale postupem času jsem dospěl k poznání, že člověk musí zůstat skromný,“ říká Vícha s poukazem na nebezpečnou euforii, kterou s sebou popularita přináší.
„Popularitu jsem tehdy pocítil mnohokrát. Například na Václavském náměstí, když jsem po něm šel v době promítání filmu s Jirkou Bábkem (představitel Olina pozn. red.). Jakmile nás spatřily kolemjdoucí holky, začaly křičet: To jsou oni, to jsou oni! A to bylo neskutečné. Samou pýchou jsem čněl snad až nad chrám svatého Víta,“ kroutí dnes André Vícha nevěřícně hlavou, avšak jedním dechem naznačuje, nakolik mu to zkomplikovalo následující život. „Bylo to doslova vyvážené peklem, jímž jsem si musel projít na vysoké škole mezi spolužáky, kteří už když jsem tam přicházel, o mně věděli, stejně jako učitelé,“ oživuje v paměti nepříjemné vzpomínky a vypočítává sérii narážek, které musel skousnout. „V prvních měsících mi tam moji čerstvou popularitu dali všichni náležitě sežrat. Vy už jste asi sochařem, když točíte filmy – hmmmm, rýpali si do mě. Prvák jsem si doslova protrpěl,“ naznačuje odvrácenou stranu popularity Vícha, jenž však už v dalších dílech filmu neúčinkoval.
Obsah: Hrdiny příběhu je parta patnáctiletých školáků, kteří právě ukončili základní školu a prožívají své poslední prázdniny před tím, než se rozejdou na různé střední školy. Středobodem všeho je opuštěná vyschlá fontána uprostřed sídliště, u níž se všichni scházejí. Hvězdami party, která se tu schází, jsou dvě hezké dívky, Bela a Zuza. Film však sleduje nejen jejich osudy, problémy a pocity a chování v různých životních situacích, jejich lásky a nelásky, omyly a usmiřování. Mozaiku doplňují postavy jejich rodičů, sourozenců i dalších dospělých, mezi nimiž je výraznou postavou zejména starý pan Domorák, který mladé neustále kritizuje. Z party je největší pozornost věnována mladému budoucímu automechanikovi a muzikantu Olinovi, který se z lásky k Zuze rozhodne opravit starou fontánu.
Režie: Dušan Rapoš
Scénář: Karol Hlávka
