Více se ke mně hodí psi zabijáci

Přestože ovčáky Richard Šůstek považuje za všestranně nadané, nejraději má ty, kterým nechybí bojovnost a srdnatost.

Práce v kanceláři mi neseděla, šel jsem na psovoda

Psy míval Richard Šůstek i dříve, ale prvního německého ovčáka si pořídil až před dvaceti lety. Od té doby jim propadl, i když mezi chovatele se nezařadil. Jak sám říká, učarovala mu jejich všestrannost a inteligence. „Prvního ovčáka jsem měl asi od roku 1987. Tehdy už jsem pár let pracoval u policie v kanceláři jako řadový policista a tamní psy jsem bral spíš jako zábavu. Jejich výcvik byla totiž práce navíc, na úkor času s rodinou,“ začíná s vyprávěním.

Psovodem se stal až v roce 1995, i když často dělal také figuranta. Tehdy dostal i svého prvního parťáka. Psa, který každého pokousal. Pokud totiž pán nemohl, o zvíře se neměl kdo postarat a krmilo se jen přes pletivo. „Nešel totiž po žrádle, ale po ruce. A já když jsem nastupoval, měl jsem ho nakrmit. Vůbec jsem netušil, jaký je. Ale když jsem přišel do kotce, tak pes na mě jen hleděl. I když můj budoucí nadřízený nechápal, jaktože mě nekousl, zároveň si oddychl. Konečně si totiž mohl vzít dovolenou,“ zavzpomínal.

Psi se dělí podle toho, jak umějí zachytit pach

Život psovoda se pojí s budoucím svěřencem už v devíti měsících věku zvířete. Použitelný je ale pes až tak ve třech letech, vrcholnou formu má v pěti. Cvičit se však musí neustále. „V osmi letech odchází pes do důchodu, často si je berou psovodi domů nebo končí jako hlídači v bazarech. Během služby se ale zvířata dělí do několika kategorií, podle toho, co umějí. R znamená, že je rozpracovaný, H1 a H2 značí hlídkového psa a P1 a P2 pátracího. Důležité je, za jak dlouhou dobu je schopný zachytit pach,“ vysvětluje označení, které ale platí v ideálním terénu, jako je třeba tráva s minimem stop. Podle něj do hodiny udělá stopu každý pes, a patří tak do kategorie H1, do dvou a více hodin patří k H2. U štěněte je to zhruba půl hodiny, průměr je jedna až dvě hodiny, u kvalitních jedinců to může být až pět hodin.

Vliv na výsledek stopování ale má třeba i teplota. Se psem se totiž dá pracovat jen do minus pěti stupňů. Čichající pes je totiž podle jeho slov jako vysavač. „Kdyby musel hledat stopu třeba při minus patnácti, tak protože mi bude chtít udělat radost, půjde po stopě i za cenu, že si spálí sliznici. Když můj pes opravdu čichá, je jak vysavač. Hledali jsme třeba v místě, kde byla posečená tráva a on ji doslova nasál,“ usmívá se při porovnání.
A na co se zaměřuje, když hledá nového svěřence? Podle svých slov měl totiž vždy raději zabijáky, prý se k němu více hodí. „Nejdůležitější je, aby si zvíře vybralo mě. Když si vezmu štěně k sobě a ono proti mně nastaví packy, tak i když se mi bude líbit, nevezmu si ho. Musíme si sednout hned na začátku. Vzájemný kontakt je nejdůležitější. Pak už i při sebevětší snaze psa nejde dobře vycvičit,“ líčí smutně, protože sám prý tohle teď se současným psem Murnicem nezažil.

Více se ke mně hodí psi bojovní

Bohužel se neubránil ani tomu, aby jej nesrovnával se svým prvním zvířetem, které mu dokonce zachránilo život. „Murnic je i v šesti letech hravý mazel. I když díky tomu je ideální stopař a obrovsky učenlivý a vnímavý. Ale při zásahu by mi asi nepomohl tak jako můj bývalý pes. Ten jednou na mou obranu zle pokousal mladého agresivního násilníka,“ zavzpomínal na hrůzostrašnou historku s tím, že dodnes má z tohoto setkání trauma.

Povolání psovoda rozhodně není stereotypní a odehrává se hlavně v terénu. Při práci se psem je ale třeba být důsledný, trvat na splnění příkazu. A také se umět ovládat. „Nikdy nevím, kam mě pošlou. Při zásazích proti agresivním fanouškům a na různých demonstracích nás staví do první linie. Když se totiž pes postaví na zadní a začne štěkat, tak radši couvnou, i když jsem dva metry za ním,“ popisuje horší stránku své práce. Jeho běžná dvanáctihodinová směna se však skládá z péče o svěřence. Musí jej vyvenčit, poklidit, připravit žrádlo a stále cvičit, aby povely nezapomněl. A také se pes nesmí v pánovi nikdy zklamat.

Se psem jsme zachránili život sebevrahovi

Nasazení na místo činu při pátracích akcích patří k těm lepším stránkám jeho povolání. Tam se totiž psovodovi do práce nezasahuje. Sám si určí, jak pes bude stopovat a zda jej vůbec nasadí. Pokud totiž udělá chybu, zvíře si zkazí a výcvik musí začít znovu. Společně s Murnicem už ale zachránili lidský život. „Loni jsme našli sebevraha, který chtěl skočit pod vlak. Naštěstí byl silně opilý, takže záměr neuskutečnil a skončil vedle kolejí. I když kolem něj chodili lidé, nešel vidět. A byla zima, takže by jinak umrzl. Šli jsme směrem, kterým nám ukázaly svědkyně a asi po dvou stech metrech mi pes označil vršek od vodky. Takže jsem věděl, že jdeme správně,“ vylíčil zážitek.

Mění se výcvik, pachatelé jsou agresivnější

Kynologie se vyvíjí, mění se metody výcviku. Už se neužívá rukávce, psi se učí, aby kousli do celého těla. K tomu slouží speciální oblek. „Říká se mu ringo. Musíme naučit psa kousnout všude, ne jen do ruky. Dnes už by se tím pes neubránil. Agresivita pachatelů totiž roste. A zvíře mě musí chránit. Jinak samo nekousne, jen na můj rozkaz. A i když třeba jen scvakne ruku, neprokousne ji,“ vysvětluje s tím, že pes se kousnutí do živého bojí. Pokud tak ale učiní, tak už to pak dělá pořád. Nejlepší je tak při napadení zachovat klid.

Základním předpokladem psovoda je absolutní kontakt se svým svěřencem. K tomu slouží takzvaná avizace, kdy se udělá stopa a hledaný se někam ukryje. Z chování zvířete pak musí být zřejmé, kde osoba je. „Musím stoprocentně poznat jeho náladu a signály. Jednou jsme takhle hledali chlapíka, který se ukryl do rýhy v zemi a přikryl se senem. Mnozí po něm dokonce přešli a nenašli ho. Pes přitom ze stop pozná i to, kterým směrem hledaný člověk šel,“ přiblížil další ze zážitků. Nejčastěji ale řeší stopování a vloupání do chat nebo do aut, hledají pohřešované osoby. A častý je také takzvaný revír, kdy pes vyštěká osobu v objektu. Fenky se prý zase častěji používají na vyhledávání výbušnin a drog, jsou totiž klidnější.