Mohli byste na začátek představit vaši kapelu a její členy?
ET: Naše kapela se jmenuje Ponk a je tvořena třemi lidmi: Já hraju na cimbál, Kuba Nožička na basu a Michal Krystýnek na housle, ten je zároveň zpěvákem a lídrem. Právě on dává naší kapele v mnoha ohledech duchovní představu a směr.
Proč jste se pojmenovali zrovna Ponk?
ET: Nejde o žádnou zkratku, tento název vychází z cimbálu. Tomu se totiž někdy říká ponk, jakožto pracovní stůl. Já osobně jsem s tím názvem nesouhlasil, ale byl jsem přehlasován. Musím však uznat, že jde o název poměrně krátký, úderný a výstižný, tím pádem dobře zapamatovatelný.
Držíte se tradičních nástrojů cimbálové muziky, a to i přesto, že nehrajete klasický folklor. Proč?
ET: Samotné akustické vyznění těch nástrojů se nám líbí. Řešili jsme však problém, aby tyto nástroje ve vzájemné souhře nezněly jako tradiční cimbálová muzika. To se nám podařilo díky tomu, že každý z členů má žánrový přesah – kromě toho, že nějaký čas hrál v cimbálové muzice, tak ho silně ovlivnily i jiné žánry a styly.
Každý člen vaší kapely se věnoval nejdřív folkloru. Proč jste se od něj rozhodli přejít k postfolkloru?
ET: V kategorii folkloru jsme se začali cítit těsní.
MK: Nikdo z nás asi není natolik lidový, aby ho uspokojil jen folklor. Vlivy, které jsme během života vstřebávali, se projevily i v našich hudebních preferencích a už nás neuspokojovalo hrát čisté a nijak neupravené lidové písně. Na druhou stranu muzikantů, kteří se tomuto směru věnují, si vážím.
JN: Souhlasím. Každý uvědomělý muzikant zná své „místo" a nesnaží se cpát někam, kde se necítí dobře. My jsme si svým folklorním obdobím prošli a prostě se nám zachtělo jít dál. Mám opravdu radost z toho, že si v tomto směřování všichni tři rozumíme.
Jak byste postfolklor charakterizovali?
MK: Řekl bych, že nejdůležitějším rysem je neulpívání na té tradiční formě folkloru. Zároveň však nejde o prvoplánovou snahu folklor nějakým způsobem učinit zajímavější. Ono je jed-noduché vzít si bicí a elektrickou kytaru a zahrát nějakou tradičně lidovou píseň. To však podle mého není postfolklor, to je jen výměna klasických nástrojů za moderní. Je to použití nástrojů při stejném myšlení, kdežto postfolklor je o jiném způsobu uvažování a vstřebávání moderních vlivů.
Vy jste folklor proměnili poměrně razantně, setkali jste se ohledně toho s kritikou?
ET: Ano, setkali jsme se s názory tvrdící, že kazíme folklor, a očekávali jsme je. Ale musím říct, že jsem poměrně mile překvapen, že se kritika nedostavila v tak velké míře, jak jsem si myslel.
MK: Jsem velmi rád, že lidé, kteří svůj život zasvětili folkloru v cimbálových muzikách či folklorních souborech, berou naši tvorbu poměrně pozitivně.
Minulý čtvrtek jste hráli na koncertě v Uherském Ostrohu a další máte 20. prosince a 3. ledna v Uherském Hradišti. Proč jste si vybrali zrovna tyto koncerty?
MK: První koncert v Uherském Hradišti je v rámci dobročinného bazaru Ireny Černíčkové ve Slováckém divadle, kde kromě nás zahraje také spousta výborných hudebníků, a druhý koncert 3. ledna bude čistě náš, Ponkový.
JN: Pořadatelé těchto koncertů se nám sami ozvali s tím, že je naše hudba velmi oslovuje a byli by rádi, kdybychom u nich zahráli. Možná si dovolím doplnit informace k novoročnímu koncertu 3. ledna 2016. Koná se v rámci akce Ohlédnutí 2015, pořádané Městskými kiny a chystáme při této příležitosti dvě velká překvapení. To první snad již mohu prozradit, i když prozatím bylo tajné – v kině Hvězda premiérově promítneme a pokřtíme náš nový videoklip, který jsme natáčeli v listopadu. Hlavní role v něm hrají hradišťští rodáci Markéta Stránská a Petr Jermář. Klip je momentálně ve střižně a držíme pěsti realizačnímu týmu, že vše stihne. Druhé překvapení se rozlouskne až v průběhu prosince, a je tak nejisté, že jej zatím nebudu prozrazovat.
Celý rozhovor si můžete přečíst již nyní v týdeníku Slovácké noviny
ANDREA GABRIELOVÁ
