Hvězdou se může cítit i ona sama. Postava Maryši, kterou hraje už téměř dva roky, jí vynesla několik cen včetně širší nominace na cenu Thálie. Příští týden ji ale čeká poslední repríza. „Bude mi smutno,“ přiznává herečka dnes.

Vím, že ve vašem životě hraje důležitou roli tatínek. Od kdy jej vnímáte jako autoritu?

Odjakživa. Když mi bylo pět let, rozhodl třeba o tom, že budu hrát na housle.

Bavilo vás to?

Táta nikdy o ničem nediskutoval a já jsem se ani nebránila. Později jsem si ale našla vlastní záliby. Dělala jsem už na základní škole závodně gymnastiku, atletiku, latinsko-americké tance, do pohybu jsem se zamilovala a u toho samozřejmě pořád hrála na housle. Rodiče mě i vydírali. Za každou hodinu houslí jsem mohla mít hodinu některého ze svých pohybových kroužků.

Tatínkovi nevadilo, že se budete věnovat pohybu víc něž houslím?

Když viděl, že pořád cvičím, tak byl spokojený. Ale bylo to také tím, že jezdil hodně pracovat do zahraničí. Takže vždycky přijel, cvičil se mnou, seřezal mě, že mi to nejde a zase odjel. Pak se rodiče rozvedli a s tátou jsem se vídala jednou do měsíce. Vždycky to bylo fajn do chvíle, kdy přišel s nápadem, že budeme cvičit. To jsem se rozbrečela, on mi dal facku a bylo po zkoušení.

Kdy pochopil, že housle nebudou vaší silnou stránkou?

Jednou při cestě do Znojma, když už jsem měla podánu přihlášku na konzervatoř – obor housle, se mě zeptal, jestli mě hraní baví. Bála jsem se, že když se přiznám, dostanu facku. Táta to ale tušil. Sám mi nabídl, abych si vybrala hudebně-dramatickou konzervatoř. „Zpívat umíš, tančit také a nějakou básničku se naučíš,“ řekl mi, a tak začala má cesta k divadlu. Po čase prohlásil, že jsem nejlepší houslistka mezi herečkami a nejlepší herečka mezi houslistkami.

Po kom jste zdědila pohybové předpoklady?

Taky z tátovy strany. Jeho maminka tančila u Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle. Dnes už je to stará paní, nedávno jí bylo 87 let, ale občas na to vzpomíná.

Pak jste tedy vystudovala konzervatoř, následně také muzikálové herectví na JAMU. Jaké bylo vaše první setkání se Slováckým divadlem?

První inscenací, kterou jsem viděla, byl muzikál Pokrevní bratři a hned mi bylo jasné, že je tady moc dobrý soubor. A brzy jsem si zamilovala celé město. Zrovna nedávno mi volal táta a ptal se, kde právě jsem. Řekla jsem, že doma. Chvíli bylo na druhém konci telefonu ticho a pak pochopil, že doma jsem už v Hradišti.

Co vůbec tatínek na vaše angažmá říkal? Nechtěl vás mít spíš v Praze, nebo v nějakém vyhlášeném divadle?

Táta nedělá ukvapené závěry. Takže nejdřív do Hradiště několikrát přijel, aby viděl, jaké inscenace se tady dělají. Je ze Slováckého divadla nadšený, a když přijede, tak se častokrát stane, že třeba pozve kolegy na večeři a je šťastný, když vidí, jak to tady funguje.

Jak to vypadá, když se přijede podívat na představení? Dává vám rady?

Pořád. Ale už nejezdí na generálky s nadějí, že mi dá odpoledne připomínky, já je přes noc zpracuji a premiéra bude rázem lepší. Už jezdí rovnou na premiéry. Vypadá to tedy, že mi začal víc věřit. I když při premiéře Žebrácké opery za mnou o přestávce přišel a říkal nervózně: „Dolaď se, byla jsi chvilku mírně pod tónem.“ On má jako dirigent neuvěřitelný sluch.

Nebavili jsme se o mamince. Chcete o ní mluvit?

Proč ne? Máma bydlí s babičkou v Brně a je to jeden z nejvděčnějších diváků. Kdybych stála na jevišti na hlavě, tak se jí to bude líbit. Je to zkrátka maminka se vším všudy. Jezdí k nám do divadla ráda i s babičkou. Taky si to tady oblíbily.

Pojďme k Maryši. Ta vám vynesla cenu kritiky Největší z pierotů i širší nominaci na Thálii. Jak vzpomínáte na zkoušení?

Musím přiznat, že jsem za zády občas cítila ze stran kolegyň nedůvěru. Ale díky kolegům Jirkovi Juřinovi, Kamilu Pulcovi a Jarušce Tihelkové jsem to zvládla. A jsem vděčná panu režisérovi Stránskému, že mi takovou roli svěřil. Maryša není vůbec jednoduchá. Navíc každý někdy nějakou Maryšu viděl a srovnává. To je docela svazující.

Co jste říkala na širší nominaci na cenu Thálie?

Koho by to nepotěšilo? Každý úspěch herci dodá sebevědomí. Stačí, když jde po ulici a zastaví jej divák s tím, že byl v divadle a moc se mu představení líbilo. To je snad ještě víc než Thálie.

Ale přece jenom – nebyla jste nervózní?

Samozřejmě, že byla. Když jsem přijela do Prahy na tiskovou konferenci a viděla třeba Simonu Stašovou – já bych se styděla sedět vedle ní. Vždyť ona je tak vynikající herečka a já…

Když jste hrála Maryšu před publikem pražského Švandova divadla na festivalu České divadlo, co jste cítila tenkrát?

Hráli jsme předtím v Praze Svačinku generálů a já jsem tam měla jen malou roli. V hledišti seděl ministr kultury, kolegové z pražských divadel a já jsem byla trémou úplně paralyzovaná. Když jsem pak hrála Maryšu, ani nevím, že nějaké představení bylo. Ta tréma a odpovědnost potvrdit, že si Slovácké divadlo pořád drží vysokou laťku, byla příšerná.

Maryša končí, bude vám po ní smutno?

Jistě, po všem, co bylo krásné, je člověku smutno. Ale už teď vím, že poslední představení bude krásné. A možná si i zapláču. No a co?

Bude vám jednou, až odejdete ze Slováckého divadla, taky smutno?

Moc. Nebudete to ale už dlouho trvat. To si ale řekneme jindy.