Bílá chaloupka se slámovou střechou na první pohled zdaleka nepřipomíná středobod vodního světa. V sousedství archeoskanzenu se spíše krčí jako Popelka. Kdyby ji neobklopovaly vodní nádrže, tak by si jí věci neznalý návštěvník možná ani nevšiml. „Už to tady stojí rok a my ani nenakoukli dovnitř," cítím z manželčina hlasu nenápadnou výčitku, když přemítám, jestli zajít na oběd do sousedního hotelu, nebo se podívat do Živé vody. Její slova rozhodují.

Za prosklenými dveřmi nenápadné stavby je nečekaně rušno. Paní za pultem účtuje vstupné, nabízí krmivo a zároveň ve vstupní místnosti vysvětluje návštěvníkům, co všechno je v areálu k vidění. „Tady v té keramické rybičce si vezmi krmení a utíkej jej dát rybičkám. Ale těm venku, do akvárií jej neházej," stíhá přitom upozornit mého dvouletého synka, který je však mnohem více zaujatý přehlídkou vycpaných vodních ptáků v první místnosti.

„Šimonku, tady si můžeš namalovat rybičku," ukazuje manželka synkovi umně vystřižená zelená kolečka, která pak zkrášlené o kresbičky malých návštěvníků vidím přilepené na stěně chodby směřující k vodnímu tunelu. Děti si tu však mohou nejenom kreslit, ale třeba také otestovat své čichové pohárky. Ve čtyřech nachystaných skleničkách jsou připravené byliny, které máte podle vůně poznávat. „Vůbec netuším, co toto je," šeptám si pod vousy, když čichám k první skleničce. Raději ji pokládám a směřuji o patro níž, do největší atrakce vodního tunelu. Na schodech mám pocit, jako bych šel do ponorky, okolí potemní, přede mnou se otvírá pohled na vodní hladinu. Ale zespoda. Z tunelu slyším udivené: „Jé, podívej. To je obrovská štika." Mužský hlas odpovídá: „Prosím tebe, to je jeseter, nebo maximálně vyza velká."

To už jsem vkročil do tunelu také. Hlavu mám zakloněnou, jako když pozorujete letadlo. Nade mnou plave pěkně vypasený kapr. Břichem málem šourá o průhlednou stěnu tunelu. U kolen mi proplouvá snad dvoumetrový jeseter. „Eeee," pokřikuje synek a trochu vystrašeně utíká ven z tunelu do sousední místnosti, kde na stěně visí nástěnka s vyobrazením jednotlivých druhů ryb. „Neboj se, Šimonku, pojď se podívat na kapříka," tahá jej do proskleného tunelu manželka. Pár minut to trvá, ale pak se otrká a divoce pobíhá po ukázkově čisté podlaze, klepe na rybičky a hihňá se za sklem, když se mu je podaří vystrašit.

Já jsem se zatím nepohnul z místa. Jen udiveně pozoruji mírně nazelenalou vodu a čekám, z které strany vyjede další šupinatý kus. Přijíždí hned. To už neodolám a jako rybář, který už rok nic nechytil, háži manželce fotoaparát a pokřikuji na ni: „Vyfoť mne s tím kaprem. Dám si to na Facebook."

Přitom se snažím u skla zaujmout nějakou vtipnou pozici. Fotografování však brzy končí, jelikož si synek vzpomene, že nahoře zapomněl rozkreslenou rybičku, a bez ohledu na unešené rodiče běží o patro výš. Naštěstí po pár krocích potkáváme Miroslava Kováříka, starostu Modré, vášnivého rybáře, skauta, ale především hybnou sílu celé obce.

„Tady máš granule a pojď s námi ven nakrmit ryby," podařilo se mu přesvědčit mého potomka, aby malování hodil za hlavu. Za pár sekund už stojíme na stylovém dřevěném mostě a házíme granule. Jednu za druhou dolů do vody. Jen krmení dopadne na hladinu, hbitě se k němu stahují tři čtyři ryby najednou. Házíme granule ve třech, takže nám voda pod nohama doslova vře. „Vloni jsme tu měli pětašedesát tisíc návštěvníků," stíhá starosta prohodit mezi krmením ryb. „Přijeďte v létě. Tam vzadu se koupeme. Máme tu suverénně nejčistější vodu v celém širokém okolí," ukazuje směrem k zadnímu rybníčku, k němuž vedou chodníčky sypané jemným štěrkem.

To už granule docházejí a vyrážíme na obchůzku areálu. Ta však rychle končí, jelikož synek zbystřil, jak starší děti přebíhají po špalcích vyčuhujících z vodní hladiny. Hned si to chce zkusit taky. Co naplat, jdu s ním. Nespadl a chce jít znovu. To už je na mne moc. Nechci znovu riskovat koupel a lákám jej na bonbon do auta. „Přijedeme se sem okoupat v létě, ano?" slibuji mu s vědomím, že to bude zase o trochu rozumnější.