Pokaždé musíte hodně slavit, že?

No, to by ně ani tak nevadilo, ale na fašanky je tu strašně moc lidí. U nás sa stavijú folkloristi bez toho, aniž by věděli, že mám narozeniny. Mám málo času.

Kdo k vám jezdívá?

Zastaví sa obyčejně Jirka Plocek z rozhlasu. Jinak známí, kerí nejsú vyloženě zpěváci, ale naši fandové. (Úsměv.)

Jak budete slavit letos?

Jestli sa teho dožijem, tak sme sa rozhodli, že na fašanky necháme prostor všeckým skupinám, které tam každoročně vystupujú. Já si tam samozrejmě nejakú písničku zazpívám, ale to tak bude asi všecko. (Smích.) Svůj blok v pořadu nebudu mět jak na šedesátku. Tehdy sa udělal delší program s tým, že sme pozvali různé moje bývalé spoluzpěváky a BROLN. No, ale mosím povědět, že ostávám jak takový starý čert sama. Tý moji kamarádi už ani nechcú zpívat nekerí. Luboš Holý nežije, Dušan nechce zpívat. Vím, jak sme včil měli výročí BROLNu, tak sem tam byla za starú generaci enom já.

A Martin Hrbáč z Horňácka?

Ano, a Martínek tam byl.

Co zpěvák Josef Pilát?

Jožka Pilát už taky nechce zpívat. Minule jak sme byli v Hradišti, zpíval až na můj nátlak. Takže letos si myslím, že to uděláme tak, že si na fašankách enom zazpívám, jako dycky…

…ale dostanete k tomu kytku…

…aj, jestli to dobre zazpívám, dostanem kytku. (Smích.) Chystáme sa na nejaké vystoupení až nekdy po Velikonocách. Všecky naše děcka z CM Husličky sú školáci a včil majú strašně moc zkúšek. Já sem velké oslavy vzdala, tak uvidíme. Buďto sa vrhneme na natočení nejakého CD, ozývajú sa různí lidi, a potom nejaké vystoupení, nebo to oslavím v průběhu roku. Až budú mět děcka pozkúšané všecko. (Smích.)

Takže teď v únoru oslavíte sedmdesátku jenom s rodinou?

V únoru si budu slavit enom já s našima, ano. Ale už ně volal Franta Černý, že pojedu do Brna, nebo ředitel kulturáku z Brodu, že tam zas budú dělat Legendy moravského folkloru. Já sice nejsem hrdá na to…(Smích.)

Vy se necítíte být legendou?

Nééé. (Smích.) Víš co, mě to pripadne takové nadsazené, ale nevadí. To bude jedno vystoupení, potom v Brně a v Olomouci má byt cosi s BROLNem. A myslím, že v průběhu roku sa to na akcách pripomene. My budeme dělat buď koncert, nebo CD. Já bych byla aj pro to CD.

Poslední jste vydala v roce 2003.

To sem právě měla šedesát, to byly naše děcka malé. Ale teď už máme různé materiál, aj pro sborky.

Takových balad ještě je, které nejsou natočené, že?

Určitě. Nebo je to natočené trošku jináč. Kdekdo sa mňa ptá, jestli sa nechystám straňanské balady natočit ne, že teda enom já. Ale ono je to enom pro lidi, kteří na to čekajů nebo sa o balady zajímajú. Na to mosí byt posluchač a divák pripravený. Kdo má rád spíš čardáše, ocení, že tam sú smutné balady, ale aj rychlejší písničky. Tak uvidíme.

Když jsme ještě u fašanek, proč vlastně nechodíte v průvodu?

No, víš co, jak sem povidala, mám tu strašně moc známých. U nás spí treba šest sedum osum lidí a já spím na chodbě. (Smích.) Donesu si ze sklepa sedačku, abych kontrolovala, aby nám nic neodnésli. (Smích.) No, a já bývám dost vytížená tým, že jim chcu ukázat treba sklárnu. Bývá tady Kornelka Němečková a její syn vzorovával za bývalého majitela číše. Ale mosela bych ten barák nafúknúť, aby sa sem vešli všeci, co chcú dojet.

Vy si zazpíváte i v davu.

Jasně. Dycky tam zajdeme a já už sa nemosím do ničeho cifrovat. To taky trvá, než sa oblečeš a byt v tom do večera… A potom na druhý den dycky na koštu slivovice sa účastníme. V pondělí idu na filmotéku, v úterý k nám dojdú fašančáré a je jich plný barák. Minule nás tu bylo, no hrůza, asi ze tricet. (Smích.) Já myslím, že mám fašanky oslavené aj bez toho, že bych byla v průvodu.

Kdysi jste dělávali i babský fašank. Umíte ještě skákat Pod šable?

(Smích). Já sem bývala pokaždé gazda, protože sem ovládala hlasem repertoár, a ostatní tancovali. V malírně sme pracovaly takové čupr holky a vždycky sme sa daly dohromady. Nacvičili sme to na šatně, víš. Ony byly dokonce ochotné aj pojezdit chlapů, kerí majú trasláky a košule. Než sem odnekád došla, už byly všecky v kroji. (Úsměv.)

Nechodili jste po dědině, jenom ve sklárnách jste skákali?

Ve sklárnách u pece. Baby si daly širáky, aby jích nebylo poznat. A měly sme plnú šavlu slivovice a klobásek. (Smích.) Potom sme zkrátka slavily fašanky, aj keď byl půst. (Smích.)

Ve sklárnách jste pracovala přes 40 let. Když jely pece naplno, tehdy to tam asi jinak žilo, že?

Chlapi, když začali zpívat, obyčejně v létě kolem oběda, když jim bylo šíleně horko, tak tvrdili, že tým zpěvem to tam rozdýchají. To bylo čuť po celé huti, opravdu. A na fašanky pokaždé. My sme teda chodily aj k reditelovi, aby z teho něco měl. Dělal sa, že je nadšený. (Smích.)

Aby z toho něco měl? Aby něco pustil, ne? (Smích.)

Taky, jasně.

Když se řekne Vlasta Grycová, každému se vybaví balady. Zpíváte je opravdu nejraději?

Čím dál radši, mosím povědět. Čím sem starší, tým mňa to víc baví. Jako mladá sem jich zpívala spíš s mojú mamů a každá jednu část, trebas na deskách. Včil si jich velice ráda zazpívám aj sama doma. (Smích.)

Vzpomínáte u nich? Jsou pro vás nostalgické?

Spíš rozebírám různé slova jako samodruhá nebo sirá vdova. Sú v nich zvláštní výrazy, keré sa v jiných písničkách nevyskytujú.

Přestože už jste tu otázku slyšela stokrát, jaké jsou vaše oblíbené? A neříkejte, že všechny jsou krásné.

(Smích.) Každé období sa ti lúbí jiná.

Jaká se vám líbí teď?

Včil sem sa rozhodla zpívat Jedú Turci, jedú nebo Na jednej dolině větr prefukuje. Sú o tureckých vpádoch na Moravu. Na ty mám prostě chuť. A měla sem dlúho chuť na písničku Byla jedna sirá vdova, co včil zpíváme. Sem si to doma pokaždé zpívala. Mně dělá dobre, keď vysávám, a zvuk vysavača ně ladí do tej tóniny. (Smích.)

Většina zpěváků si stoupne pod schody, kde je dobrá akustika. Vy jste výjimka.

(Smích.) Nekdo aj povidá, že ve vaně, ale já pri vysavači.

Jak často slyšíte písničku, kterou neznáte?

Ráda sa dívám na Kapuru (slovenský folklorní pořad, pozn. red.), protože sú tam ze Slovenska různé oblasti odlišené. Vidíš tam v písničkách rozdíly. Každú aspoň trošku znám.

Buď slova nebo melodii?

Ano. Od sedmapadesátého roku zpívám a možná od trech roků sem začala písničky vnímat. Za ty roky už jich znám dost. Dá sa povědět, že straňanské, které sú ve sbírce, tak skoro všecky. Pavel Popelka v ní má totiž nejvíc písniček od mojí mamy. My sme měli velkú rodinu a pokaždé, když sme šli na svatby, tak sa člověk písničky učil prirozeně.

Ale ve sklárnách jste biflovala, když jste měla před koncertem.

No, ale to mě dodali z Brna trebas písničky kopaničárské. Aj jakési slezské sem dokonce dělala, když bylo výročí Janáčka. Nezpívala sem enom Strání, které znám. Co mě upravil trebas Slávek Jakubíček v BROLNu, to sem sa musela naučit. Jak sem malovala ve sklárně, tak sem si dala písničku na takú desku naproti sebje a učila sem sa. Za dva dny sem to jela natočit. (Smích.) A včil, když sa nejakú novú písničku učím, tak už ně to trvá, možná sa ju ani nenaučím. Už to nejde.

Čím byste řekla, že jsou straňanské písničky jiné než ostatní?

Dost písniček, které sa u nás zpívá, čuli ludé na jarmaku a prizpůsobili si jich svej náture. Nejsú všecky ryze straňanské. Ale tý, co sú, co si aspoň myslím, sú takové, jaký sú tu ludé. (Smích.) Povidá sa: Jaké prasa, taký kvik, jaký člověk, taký zvyk. Sú aj docela těžké na poslech kolikrát, protože život tu nebyl lehký. Nebo aj možná podla toho, jak si vypili, tak zpívali. Je tu slivovica. Tý, co zpívajú u vína, majú písničky jiné.

Z čeho máte tak zastřený hlas? Ze slivovice nebo z kouření?

(Smích.) Slivovicu sem nepila až do minulých fašanků, kdy sem trpěla jistýma potížama, takže sem si ju dávala. Ale dodnes mám radši víno. Každý člověk má nejaký hlas. Když sem byla mladá, tak sem měla zas jiný. Mění sa.

A z kouření to není teda?

Né. Prestala sem fajčit v pátej trídě. (Smích.) Toť sme to spomínali s Frantú Sládkových (zpěvák sboru Senioři energijů nabití, poz. red.). Dělali sme si na pasínku cigarety. Nať nebo suché listy sme zabalili do novinového papíru a nekdy nám trvalo aj půl hodiny, než sme to vybáňali. Mně to teda bylo odporné, takže sem sa stala v páté trídě takovým šprtem, kerý už nebude fajčit. A fšeci mňa za to nenáviděli. Nebyla sem in. (Smích.)

Franta u toho zůstal.

(Smích.) Franta, keď si nezapálí, tak je nešťastný. A já mám zastřený hlas?

Říkají někteří.

Ale…(Údiv.) To je barva hlasu. Nekdo má temnějši. Šak Luboš a Dušan Holý, bráši, a každý jiný hlas. Dušan sa víc blíží k Horňákom. A kde nabral taký hlas Luboš, toť otázka. (Úsměv.) Moja mama, jakú měla náturu, taký měla hlas. A já, čím sem starší, tým sa veselé písničky blížijů jejímu projevu. Toť mě pustili první nahrávku s Hradišťanem, myslím Stojí kača sem na ní zpívala, a eště tam jaksi šišlem. (Smích.)

Jste sebekritická?

Když je koncert, tak dobrý, sem nadšená. Dojdem domů a už premýšlám, co tam bylo blbě. A potom sem dva dny z toho hin. Aj když natočíme CD. První nahrávku vyloženě pretrpím. Čím později si to pustím, tak je to lepší. Potom už sa ně to aj lúbí. (Smích.)

Máte vytipovanou ve Strání nástupkyni?

No, na Strani by bylo nástupkyň. Enom by to mosely vydržať 55 roků jak já. (Smích.) To je kolikrát dost těžké. Já sem měla to štěstí, že mňa v tom moji rodiče podporovali. Byl to můj největší koníček. Potom, když sem sa vdala, sem povidala Staňkovi (Jaroslav Staněk, někdejší primáš Hradišťanu, pozn. red.), že končím se zpíváním. A on povidá: Děvčico, žádný chlap ti za to nestojí. (Úsměv.) Netrvalo dlůho a už byl u nás a domlúval s Pepíkem vystoupení. Končila sem několiksetkrát a vždycky mňa to stáhlo zpátky. (Smích.) Měla sem kliku, že mňa Pepík aj všadě odvézl. Od tej doby si povidám, že sem štěsťák. (Smích.)

Takže nikoho konkrétního nemáte.

Kopa lidí umí zpívat, ale nemá tu výdrž. Já sem jezdila do Hradišťa s tým, že nebyl žádný prímý spoj. Takže do Brodu a z Brodu vlakem.

A ještě připomeňme, že jste jezdívala i na motorce.

Aj na motorce. Jak sem měla 18, tak sem si udělala ridičák v Novém městě nad Váhom. Můj brácha měl tehdá motorku. Eště sa nenosily helmy, takže merinový šátek už enom plál za mňů. (Smích.) Dojela sem do Hradišťa a včil samozrejmě oblečení nebylo. Pošťala sem si od bráchu podlikačky a šli sme na vystoupení a já sem sa z teho mosela vyzlécť. (Smích.) Pár roků sem tak jezdila, pak už sme jezdili s Pepíkem. On jak viděl, jak jezdím ukrutně, tak začal jezdit on. (Smích.) Bylo to náročné. Vyjela sem ve čtvrt na 2, to mně dal mistr volno, dojela sem do Brodu. V Hradišti sem si odzkúšala hodinu svoje písničky, potom hodinu s triem, hodinu se sborkem a mně to nestačilo, tak sem ostala eště na taneční soubor. V búdě mívali zkúšku. Tak sem sa do teho zabrala, že mně ujel poslední vlak. (Smích.) Jedenkrát sem šlapala hore Hrabinů pěšky a jelo nákladní auto. Mělo ty široké světla. Já šup do príkopy, aby ňa ten chlápek neviděl. A on stejně zastavil a pravil: No, enem slečinka vylezte. Tak já sem vylézla z príkopy a odvézli ňa domů. A povidal: Keby som bol váš otec, tak by som vám tak vypleskal po riti. (Smích.) Dojela sem za nejakú dobu s Hradišťanem do vzduchotechny do Nového Mesta, a už sme tam hopsali, bolo vystúpenie a došel za mňú chlápek, ten můj šofér. (Smích.)

Jak často jezdíte vystupovat teď?

Víš co, zas mám to období, kdy končím. Ale nevím kedy. (Smích.) Jezdíme s sfilmovanú baladů Chodíval Matúšek a jezdím zpívat aj sólově. Vyšlo by to každý měsíc, nekdy víc, nekdy méň.

Písně pro vás upravovala řada skladatelů, od Jaroslava Jakubíčka po Jaroslava Juráška, Radka Rozehnala, Jaromíra Nečase… Které úpravy se vám nejvíce líbily nebo nejlépe zpívaly?

Nejvíc mňa ovlivnilo působení v Hradišťanu. Došla sem tam jako patnáctiletá děvčica. Oni sa ode mňa naučili kopu straňanských a já sem tam zas došla na to, že existuje aj dost mimostraňanských písniček.

A co ten skladatel?

No, ty to furt chceš vědět, ale já povím jedneho, a ostatní budú uražení. Nejvíc pro mňa upravoval Slávek Jakubiček. Ten mňa aj začal lákat do BROLNu.

Tak to jsem zvědavá, jestli mi řeknete, se kterým primášem se vám nejlépe zpívalo.

(Smích.) Bohoušek Smejkal v BROLNu byl tak úžasný, že když sem si vymyslela, že bude u písničky jiné tempo, on muziku donutil, že ně to tak zahrála. Nebral ohledy na zápis, ale jak sem to cítila. No, dělalo sa mně s ním dobre. Potom byl Jindřich Hovorka a ten zas byl trošku jiný. Když sem myslela, že tu písničku nezazpívám, tak on si dal tu prácu, že sme dotáčali, co nebylo pro mňa lehké zazpívat. Zas byl větší kamarád. Bohoušek byl pro mňa asi větší osobnost a Jindra kamarád.

Co se týče kolegů, s kým se vám nejlépe zpívalo?

Dost jsem zpívala s Jožkú Černým. Šly nám k sobě hlasy. Ale nikdy sme spolu nic nenatočili, protože já sem v kategorii kopaničárských písniček a on zas v Podluží. Ale mosím povědět, že sa mně s ním velice dobře zpívalo. Nevím teda, co by na to pověděl on. (Úsměv.)

Už tehdy jste plakávala na pódiu? Když někde vystupujete, většinou jste dojatá. (Úsměv.)

Počkaj, počkaj…dojmem sa sama. Mohla bych byt placená plačka na pohrebě.

A co vás tak dojímá?

Co mňa dojímá? To chceš fakt vědět?

Určitě.

No, tá písnička. Jak navážeš s obecenstvem kontakt, tak jaké majú oni pocity, také mám aj já. No, a už bečím. (Pláč.) V Brně na vystúpení sa mňa zas ptali, jakú mám nejradši baladu. Tak sem si spomněla na tých Turků a povidala sem si, že tej mládeži ukážem, jaký měli ty naši předci krásný básnický smysl. Možem bečat? (Smích.)

Klidně bečte.

(Smích.) Já sa do toho klidně aj smějem. Turci povidali tej vdově: Jedno dáš bratrovi, druhé dáš švagrovi, tretímu uvážeš …v háji. Já sem to začala recitovat a včil, keď už zajeli do tej hory a ptá sa Turek vdovy, želí-li svých dětí a ona si zpomínala: Keď bude větríček, větr prefukovat......no, jak krásně to pověděli. (Pláč.)

Nejvíc se vám teď líbí písnička, u které nejvíc brečíte.

(Smích.) Já ju odzpívám, ale ty slova! Mladí lidi by pověděli, že keď ju ty děti opustily, tak ju pak trefí šlak. Ale tam je krásně napsané: Zalomila vdova rukama bílýma, srdénko jí puklo nad dětma drobnýma. A včil sem začala bečat a povidám Ahoj. (Smích.) No, ale to sem ti chcela povědět, jak sem chodila na ty pohreby zpívat. Já sem sa to naučila, ale jakmile sem uviděla ty dva pozůstalé, tak sem bečela, jak oni všeci dvá nebo tré dohromady, tak sem s tým aj skončila. (Smích.) Nedávno zemřel Radek Zapletal, natočili sme spolu nejaké věci. Upravil mně trebas velký hit Kebych byla tak, jak nejsem bohatá. Šla sem mu zazpívat na pohreb a to bylo naposledy. Už nikomu nepůjdem zpívat na pohreb, protože já bych byla schopná bečat, aj keby umrel slovenský prezident, aj keď ho neznám. (Smích.)

Paní Grycová, dnes jsem si nejvíc uvědomila, proč se říká Straňanům oríšci, když vás tak poslouchám.

No, to ti eště povím. Kedysi sme jeli do Hradišťa s Hankú Sládkových v drevěném vlaku, co drív jezdily. A jakýsi člověk starší stál. Povidám: Hanko, poposedni, nech si pán sedne. A ona povidá: Kde? Šak to už je drevo. On nás čul a povidá: Děvčata, že vy ste ze Strání? A my povidáme: A sme. Jak to víte? No, já sem tam učil, a tam psaly děcka REPA. Když sem jim udělal červenů, že je to hrubka, tak jeden kluk to doma ukázal, došel zpátky a povidá: Pane učiteli, keď tam bude háček jak baranica, dycky to bude REPA! (Smích.)

MARIE ŠIDLOVÁ