„Jeho děda byl můj strýc,“ upřesňuje rodinnou vazbu Filip Tinka starší a usmívá se na opodál s míčem pobíhajícího Kubu. Všudypřítomného úsměvu se nezbaví, ani když listuje pamětí a přibližuje svoji anabázi v ministrantském hábitu. „Ministrovat jsme v té době mohli jen ve čtvrté a páté třídě, protože jsme do tzv. měšťanky – na druhý stupeň základní školy, museli jezdit až do sousední Nivnice. Mše se sloužívaly také ráno a to bychom nestíhali autobus,“ popisuje Tinka starší svoji službu Bohu před šedesáti lety, jež se od té dnešní liší celou řadou aspektů. Nejvýraznější z nich je přitom skutečnost, že současné liturgické obřady v kostelech už neužívají latinu, kterou se dřív byli nuceni naučit i malí ministranti. „Latinsky jsme museli odříkat modlitbu přede mší a také odpovídat při mši,“ pokyvuje hlavou ministrantský pamětník Tinka a popisuje svou službu za působení přísného faráře Vavříka. „Byli jsme výlupci jako ostatní, občas jsme od něj dostali i čakanem,“ vzpomíná Tinka na nejdéle v dolněmčanské farnosti působícího kněze, který zemřel v březnu 1968.
