Všichni, kteří byli jiné víry a nechtěli se poddat násilí, byli nuceni opustit svou vlast, takže různá městečka a vsi zůstaly téměř bez lidí. Zvláště tomu bylo na jižní Moravě a v celém pochřibském kraji. Do země vtáhli několikrát i Švédové, sice proti císařským, ale pro lid byli stejně velkou metlou.

Když táhla vojska krajem, lidé se před nimi skrývali v hustých lesích. Báli se rabování, pálení a vraždění. Krajem se v těch časech toulaly všelijaké záhadné osoby, z nichž už na první pohled poctivost nehleděla, a proto nikdo nikomu raději nevěřil.

Ve stříleckých horách se v těch časech objevil neznámý člověk – zarostlý a otrhaný – a usadil se ve zříceninách blízkého hradu. Hlasitý projev, který býval slyšet dlouho do noci, přecházel v táhlý nářek a volání, jako by prosil o smilování. Jeho podivné chování se mezi obyvateli rychle rozneslo a všichni zůstávali přítomností neznámého znepokojeni. Jedni tvrdili, že je to loupežník, mordýř, ale další jim to vyvraceli a namítali, že to loupežník nemůže být, když není známo, že by někoho přepadl. Ba naopak. Před každým utíkal. Opuštěný hrad, podobně jako jiné, prý nechal Ferdinand III. rozbít úplně, ale přesto v jeho troskách zbylo ještě dost děr a sklepů k úkrytu. V jednom takovém, pod půlkulatou rozstřílenou věží, které se říkalo hladomorna, neznámý přebýval.

Lidská zvědavost je velká a dodává odvahu. Aby měli obyvatelé klid a jistotu, někteří z nich se rozhodli přijít věci na kloub. Nikdo si však netroufal pustit se až za ním do trosek, až náhoda přišla jednou sama na pomoc. Jistá stařenka, nesoucí velkou nůši klestí, upadla v lese a nemohla vstát. Po chvilce jí přispěchal na pomoc člověk v polovojenském roztrhaném oblečení, zarostený, nečesaný a bez řeči babičce pomohl. Ta se vylekala, protože v něm poznala obávaného muže z hradu. Ale křesťansky mu poděkovala: „Pánbu vám to zaplať!“ A k jejímu velkému překvapení člověk odpověděl: „Pánbu daj!“ Slovo dalo slovo a mezi oběma se rozvinul přátelský hovor.

Když přišla žena s nůší domů, pověděla o své příhodě domácím a zpráva se dále roznesla jako větrem po všech staveních, kterých však zbyla v městečku jen hrstka, že by je na prstech obou rukou spočítal. Ostatní stavení byla pustá. Všichni obyvatelé se tedy sešli u staré ženy a dozvěděli se, že onen strašidelný muž je poustevník, že utekl z císařského vojska, kam byl sebrán od mladé ženy a dětí násilím, skrýval se po lesích a nakonec se usadil tady, v troskách hradu, a že zde činí pokání za spáchané hříchy pro spásu své duše. Hrůzy vojny poznal, až přišel do bitevní vřavy. Podle vyprávění byl nucený rabovat, pálit střechy lidem nad hlavou, každého bít na potkání, rubat palašem nejen nepřítele, ale často i vlastní lid, jak bývá ve válce často zvykem. Nejhroznější prý bylo vidět umírající děti. Tu se mu pokaždé zdálo, jako by to byly děti jeho, že na něj volají a prosí o smilování. Ty dětské oči se prý za ním pořád dívají, stále je vidí hledět z křovin, z každého koutu, jak pláčou. Na hradě se proto pořád modlí, prosí celý svět za odpuštění a proklíná císařskou i švédskou vojnu. Proto lid slýchává za tmavých a měsíčních nocí kvílení na hradě, volání o smilování.

Tak s pláčem vypravovala babička všem přítomným o nešťastníkovi a všichni ji naslouchali s úděsem.

Od té doby, co tento nešťastný muž babičce vše vyjevil, s nikým už slova nepromluvil. Lidé se ho nebáli, litovali ho, sem tam mu i něco přinesli k snědku a vyptávali se na mnohé. Muž se jen divoce díval, ale nepromluvil. Zpověď už učinil.

Časem bylo míň a míň slýchat jeho kvílení, prosby a kletby. Jeho zrak byl stále zasněnější, zamlženější a jídla, občas mu dobrými lidmi doneseného, se ani netkl. Byl stále hubenější, sušší, až jednoho dne ze zříceniny zmizel. Nikdo ho už od té doby nespatřil.

O divném poustevníkovi v troskách zbouraného hradu, zběhu z císařské armády, se v okolí ještě dlouho vyprávělo. Tato stará zkazka by zapadla úplně v zapomnění, kdyby nebylo hovorných úst stařenek a stařečků, kteří ji přenášeli z generace na generaci.

Střílecký hrad byl dominantou kraje
Už od dětství ve mně každá návštěva Stříleckého hradu zanechala dlouhou a příjemnou stopu v paměti, ke které jsem se vracel. Protože se z onoho starého panského sídla mnoho nedochovalo, o to víc jsem si domýšlel, jak asi mohlo vypadat. I když uběhlo hodně přes třicet let, ještě živě si vzpomínám na první návštěvu stříleckých zřícenin, kdy jsme s tátou obcházeli nejenom dodnes patrnou štítovou zeď s věží, jež chránila hrad v jeho nejcitlivějším místě, ale i dvoudílné patrové torzo nádvorní zdi někdejšího hradního paláce. Ta se, za několik málo let poté, až do základu sesula, nebo jí k zániku pomohli lesní dělníci při těžbě, jak se tehdy proslýchalo. Kdo ví? V každém případě zmizela nejvýraznější část zříceniny, kterou naštěstí dokumentuje hrstka obrázků ve starých turistických průvodcích a fotografie.
Střílecký hrad neměl dosud to štěstí, že by o něm někdo napsal knihu, jakou se mohou pochválit oba jeho blízcí příbuzní – Cimburk a Buchlov. To ale neznamená, že by nebylo o čem psát. Právě naopak. O to víc všechny jeho obdivovatele potěšil doposud nepřekonaný text autorů Miroslava Plačka a Rudolfa Procházky, jenž obohatil před polovinou osmdesátých let sborník Archaeologia historica. Přiložený situační náčrtek potvrdil i rozlohu Střílek, jež ve své době výrazně převyšovala oba už jmenované jeho sousedy. Níže položenou centrální část hradu dokonale kontrolovalo vysunuté opevnění na skalnatém vrcholku, z něhož je možné přehlédnout nejenom blízké Střílecko. Bystré oko pozorovatele se může ponořit do členité krajiny počínající Hané a Vyškovska nebo do hlubin chřibských lesů.
Téma naší pověsti je pravděpodobně pro Chřiby ojedinělé. Poněkud jiná zkazka, svázaná s postavou zlomeného vojenského uprchlíka z třicetileté války, je známá z okolí Buchlovic, ze severozápadních svahů Holého kopce.
Se stříleckým poustevníkem jsem se seznámil nejenom v tištěném podání, ale také v ústní podobě pověsti. Vyprávěl ji před časem při jedné z podvečerních besed téměř devadesátiletý stařeček od nás z ulice. „Ja, synečku, bývalo kdysi moc zle,“ otevíral pokaždé svůj monolog. „Zběhlí vojáci bývali dycky postrachem dědin. Věčinú rabovali, ale byli aji takoví, co jim ostala slušnosť. Lidi se jich báli, ale pokáď nelúpili a nikeho si nevšímali, zapomnělo se na ně. Súsedi tehdá měli iných starostí. Bída a otrocká dřina na panském a církevním ich zatěžovaly tak, že neměli čas na svoje. A nejhorší to bylo právě v tú třicetiletú válku a pozdíš po ní. Ešče můj praděda pamatovali robotu. Ale na druhú stranu rád vzpomínali na rodinnú sešlosť, aji sešlosť súsedskú, na kerých se vykládaly všecky ty krásné pověsti. Věř,“ vždycky mně stařeček zdůrazňoval, „že na každej z nich je dosť pravdy, aji dyž se to dnesky nezdá. Chudý a poctivý člověk to neměl nikdá lehké – ani za Rakúska, ani za republiky. Ani dnes. Dobře si pamatuju, že ešče deset rokú po druhej válce sme za jedno poorání pola moseli s tatú chodit k sedlákovi na rolí celý týdeň!“
Zatímco předešlé generace pamětníků nenávratně odcházejí na věčnost a jejich osud začas bez pardonu pokyne i nám, následovníkům, slunce si stejně jako před dávnými léty pohrává se stíny i v krajině pod Chřiby. Mílovými kroky se opět přehoupla polovina horkého léta a ať chceme či ne, jsou již cítit ty chladivé noci a rosná rána, jak tomu bývá po příslovečném svátku sv. Anny.
S přáteli z expedice procházíme cestou mezi poli, kterou lemují švestky a mirabelky. V úmorném vedru se občerstvujeme jejich zrajícími plody, jež nám dávají energii k dalšímu putování. Nad rezavějícím obilním lánem se tetelí horký vzduch a v úvoze před námi na sebe upozorňují neokázalé květy modrých chrp. Za osamoceným zlatým květem slunečnice se proti slunci rýsuje šedomodrá silueta našich hor. Tam, kde nyní prosvítá ostrůvek statných smrků, stávala kdysi dominanta zdejšího kraje – Střílecký hrad.

Již dříve uveřejněné texty Expedice Chřiby 2 naleznete vpravo nahoře v oddíle Související články

Bořek Žižlavský