Jedná se už o třetí pohádku, kterou uhersko- brodští ochotníci nacvičují podle textu místní autorky. Prvním realizovaným autorským počinem byla pohádka Vodník a červená aktovka od Ivony Konečné, druhá byla pohádková pověst z Bojkovicka O studánce Ohloběnce z pera Aleny Bartošíkové.

Hudbu složila Marcela Trtková

„Text, který mi nabídla a přinesla paní Radilová, mě zaujal už po prvním přečtení. Jedná se o klasickou pohádku bez nějakých experimentů. Původní verzi, po společných debatách, autorka ještě dvakrát upravovala. Výsledkem je kompaktnější text s písničkami," říká režisér představení a principál Divadla Brod Roman Švehlík. Hudbu, která v pohádce zazní, složila a nahrála další rodačka, učitelka ZUŠ Marcela Trtková.

Příběh sedmdesátiminutové pohádky je určen především nejmenším dětem a mladším školákům. Odehrává se v podzimním lese a kromě krásné víly Jeřabinky, kterou uvězní zlý čaroděj, v něm uvidíte i roztomilé živé skřítky, loutky mravence a cvrčky a zhmotněné přírodní živly.

„V této pohádce s námi hrají tři děti. To spojení dospělých a dětských herců má své kouzlo pro diváky i pro nás, protože děti do zkoušek vnesly příjemnou tvůrčí atmosféru a bezprostřednost," prozrazuje dále principál. Malé kluky, které uvidíte, divadlo provází odmalička, dá se říci, že v divadelním prostředí vyrůstají. Dva z nich navštěvují i literárně-dramatický obor v místní ZUŠ. Podzimní scénu stvořila Lenka Sasínová, kostýmy ušila Blanka Vojancová, osvědčená dvorní krejčová brodských ochotníků. V hlavní roli víly Jeřabinky se představí Veronika Brázdilová, dále se můžete těšit na Lenku Sasínovou, Dagmar Svobodovou, Marii Trtkovou, Štěpána Šmída, Kryštofa Švehlíka, Milana Sasína, Pavla Borutu, Viktora Kovaříka, Jakuba Jedounka a loutkářky Alenu Urubčíkovou, Květu Nágelovou a Libuši Mackovou. Krátce po premiéře jedou brodští divadelníci představit novou pohádku na festival Divadlo pro děti, který se uskuteční v Němčicích nad Hanou.

Multigenerační skupina sklízí obdiv

Tím, kdo se na premiéru také těší, je ředitel uhersko- brodského Domu kultury Jaroslav Mikulík. „Existenci Divadla Brod vnímám velmi pozitivně a musím říct, že Dům kultury podporuje veškeré podobné aktivity. V tomto případě je navíc mezi námi vzorná spolupráce, kdy si vzájemně vycházíme maximálně vstříc. Můžu jen potvrdit, že tato multigenerační skupina nadšenců, která si ve svém volném čase vyrábí nejen rekvizity, ale i kostýmy, má můj velký obdiv," přiznává Jaroslav Mikulík.

Devět otázek pro Ivu Radilovou

Kdy jste začala psát?

První dvě pohádky jsem napsala před čtrnácti lety, v době, kdy byla dcera s mužem pracovně v Japonsku a vnučka Káťa měla tehdy necelé tři roky. Nejdříve jsem jí posílala namluvené povídání na páskách o tom, co děláme, co vidím, když se procházím po městě, aby slyšela nejen češtinu, ale i můj hlas, abych pro ni zkrátka zůstala babičkou, i když nebyla se mnou. A pak jsem jí napsala první pohádku. Před dvěma lety jsem ji poslala do Mateřídoušky, kde ji otiskli. Jinak jsem nepsala, pokud tedy nepočítám dopisy, kterých napíšu opravdu hodně a jsou to spíše malá literární díla.

Spisovatelka Iva Radilová.Takže prvním impulzem k psaní byla vaše vnučka?

Ano. A potom také ještě jedna z mých sester, která po mně chtěla, abych sepsala naše zážitky z dětství, aby na ně nezapomněla a aby zůstaly zachovány i pro naše potomky. Takže jsem napsala asi šest vzpomínek. Mezi tím vnučka vyrostla, slavila patnáctiny a k těm jsem jí připravila jako dárek stostránkovou knížku s povídáním o tom, co jsme spolu a s ostatními vnoučaty prožili.

Dostat tak originální dárek se asi moc lidem nepoštěstí…

To asi ne, ale podobný dostal i můj muž ke čtyřicátému výročí svatby. Knížku pro něj jsem nazvala S tebou třeba na kraj světa, s podtitulem Ale jen po rovině!, přidala do ní i pár fotek a nechala mu texty svázat.

O čem ta kniha je?

Zase jsou to společné zážitky a vzpomínky, jak jsme spolu chodili, trampovali, jak se nám narodily děti, ale třeba i to, jak jsme za socialismu sháněli dceři boty nebo jak se nám tehdy tříletý syn ztratil na koupališti v Piešťanech.

Pohádka, kterou nazkoušelo Divadlo Brod, je také psána na základě nějakých vzpomínek?

Ale já nesepisuji jen vzpomínky. Velice inspirativní je pro mne například internetový kontakt s jedním mým spolužákem. Posílá mi pravidelně powerpointové prezentace s tematikou přírody, hor, květin. Já mu na ně vždycky odpověděla nějakým textem, i když mě vnučka stokrát upozorňovala, že na tyhle „blbiny" se neodpovídá. Pohádka o Jeřabince vyšla právě z jedné takové prezentace, kde byly obrázky zachycující krásy podzimu. Mé pohádky vycházejí z reálného prvku, na nějž „nabalím" vyfabulovaný děj. V tomto případě jsem svůj příběh zasadila do podzimem zbarveného lesa.

Psala jste ji přímo pro uherskobrodské ochotníky?

„Ne, já jsem ji nejdřív nabídla Mateřídoušce, ale byla pro ně dlouhá, chtěli ji zkrátit jen na jednu stránku. Zkracovala jsem, ale pořád jsem si říkala, jestli to není na úkor kvality textu. Takže jsem ji tam nakonec nedala, otiskli mi tři jiné kratší pohádky. Příběh o Jeřabince jsem na popud sestry poslala i jednomu nakladatelství, ale když jsem zjistila, že by se po otištění automaticky stala jejich majetkem, smlouvu jsem nepodepsala. Pak mě teprve napadlo, že bych ji mohla přepsat na divadelní hru a nabídnout divadelníkům. Po konzultaci s režisérem Divadla Brod jsem částečně text doplnila a změnila jména některých postav tak, aby více souvisela s lesem.

Jaká literární forma vám nejvíce vyhovuje?

Vyhovuje mi forma povídková nebo reportážní, románová mě neláká. Mé texty jsou často sebeironizující, reaguji v nich na různé situace. Napsala jsem třeba i příběh zasazený do období Heydrichiády, ve kterém popisuji osudy svých příbuzných, popravených za ilegální činnost. Místa, o kterých píšu, jsem osobně navštívila, často při svém „zkoumání" narazím na nějakou zajímavost.

Například?

Díky literární činnosti se mi podařilo zkontaktovat se po letech i s rodinou bratra mé maminky, žijící v zahraničí, a získat od ní velmi vzácné fotografie mé maminky coby šestnáctileté, o jejichž existenci jsem neměla tušení. Zjistila jsem také, že mám kapku modré krve. Po třiceti letech jsem se potkala se svým bratrancem a ten mi pověděl o rodinné kronice, v níž se při zkoumání rodokmenu dostali až do čtrnáctého století. Můj první doložený předek byl Mikuláš de Studenka. Nižší šlechtic, který patřil k nějaké skupině, protestující proti upálení M. J. Husa. Jeden z mých předků se účastnil i husitských válek, pomáhal Václavu IV. Na Slavičínsko se vlastně odjeli schovat před případným pronásledováním. Takže jsem zchudlá šlechtična (smích).

A jak se zchudlá šlechtična dostala do Uherského Brodu?

Na umístěnku z kraje po čtvrtém ročníku filozofické fakulty UJEP v Brně. Pátý ročník jsem si v řádném termínu dodělala dálkově. Uherský Brod se mi stal osudovým, protože jsem zde potkala svého budoucího muže. V té době jsem hrála za Brod volejbal a s kamarádkami z oddílu jsem zašla na ples, kam přišel i Karel. Byl mi povědomý, pak jsem zjistila, že se byl hlásit na gymnáziu, a ve sborovně jsem mu otevřela já. Karel v té době učil na učilišti ve Zlíně a měl spoustu volného času. Tak se začal učit německy. Ptal se mě, jestli náhodou neučím i němčinu a jestli bych jim nemohla dávat hodiny. Tak začaly naše pravidelné hodiny němčiny. Kamarádka u učení dlouho nevydržela, ale můj budoucí muž chodil poctivě na hodiny celý rok. Pak jsme začali chodit spolu. Máme dvě děti, starší Tomáš je programátor v Malenovicích, Ivka je v Brně, po maturitě si udělala nástavbu na zdravotní sestru a pracuje na LDN. Máme čtyři vnoučata, Iva má dceru a syna, Tomáš dva kluky. Nejstarší Katce, kvůli níž jsem kdysi začala psát, je dnes už sedmnáct let a sama už také píše.

Autor: Markéta Švehlíková